Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Paní ředitelka Simmonsonová

Hlavou mi ale víří spoustu myšlenek. 

*Je možné, aby mě za toto chování slečna Simmonsonová vážně vyhodila, i když ví o událostech předtím? Jak se mám zbavit těch tíživých a drásavých nápad, které mi občas zastíní rozum a já potom nemůžu nic jiného, než jen brečet? Je možné se vrátit do normálního života? Můžu být stejně nudná a nezajímavá jako předtím? Mám vůbec ještě šanci se vrátit?*

°

°

°

Po večeři přišla slečna Simmonsonová společně se slečnou Harumi za mnou do pokoje. Nejdříve mne hlavní ošetřovatelka zkontrolovala, a pak chvíli vytáhla ředitelku ven, kde s ní diskutovala. 

Potom se vrátí už jen Simmonsonová, a když za sebou tiše zavírá dveře, dlouze si povzdechne. Nato si ke mně přisedne. Také se posadím. "Ty nám dáváš, Dalili" starostlivě se mi zadívá do očí. "Omlouvám se, už se to znovu nestane. Slibuju" ukloním se. Ona si odkašle. "Bohužel ti nemůžu v takovýhle slibech věřit, i kdybych chtěla". "Já vím, ale zároveň vím, proč se to stalo. A věřte mi, už jsem si zařídila, aby se to nestávalo znovu". Slečna Simmonsonová se chabě usměje. "Tvoje domněnka není žádné lékařské posouzení, Astr-" "Paní ředitelko" polknu "všechno to ve mně vzbuzoval Nagisa. Ale ne jeho vinou. Jenom mi prostě připomínal..." "Vím" přeruší mne ona. "Měla jsem podezření. Mohlo mi být nad slunce jasné, že tvůj psychický stav nebude po tom proklatém místě v pořádku. Měla jsem to začít řešit dřív". Mlčím.

Má pravdu. Je za mě zodpovědná, a měla by udělat všechno proto, aby její děti měly hezký a bezpečný život. Minimálně po tom, co se sem dostanou. Nic z toho, co se teď stalo, se stát nemělo, protože jsem se sem správně ani neměla dostat. 

Podepřu si hlavu rukou. 

*Nemám tu být...*

"Měla... Měla byste z toho velký problém, kdyby se zjistilo, že tu bydlí i nemocné děti?" zeptám se. Slečna Simmonsonová si dlouze povzdechne. "Samozřejmě. Neměla bych si dovolovat na něco takového vůbec myslet. Pokud se tu dítě neuzdraví do týdne, je posláno pryč. Tobě už týden uplynul, ale... Ehm, mluvíme tu o vnitřních nemocích, dobrá? Fyzická neschopnost takový problém není, protože nikoho neohrožujete. Ale pokud máte pošramocené zdraví uvnitř..." dá ruku na srdce "...je to nebezpečné. Zaručuji vaši poslušnost a zdraví už jen tím, že vás tu nechávám, takže pokud se přijde... Přišlo by se na to, že nechávám adoptovat nezdravé děti, je to velký problém. Proto je Mei pryč". Zvednu k ní hlavu. "Co s ní bylo?" "Porucha osobnosti. Tak mi to řekl doktor. Nevím, co to znamená, ale pár dětí odtud už tím trpělo. Nemůžu jim nijak pomoct. Mimochodem..." hodí po mně nevraživý pohled "...není potřeba, aby to každý hned věděl, dobrá?" Horlivě přitakám. 

"Je ještě nějaká šance, že se sem Mei vrátí?" 

"Ne. Navíc tu takové dítě ani nemůžu potřebovat. I když Mei sama o sobě byla velmi učenlivá a snaživá. To je jedno. Prostě buď ráda, že tu jsi, dobře? I když nevím, jak to s tebou bude v blízké době". Chvíli mlčí, jen očima mě probodává. Cítím srdce až v krku. "Dám ti ještě jednu šanci, pokud se nám podaří všechno zamést. Mám tě ráda, a chci tě tu mít, Astro. Přijde mi, že by ses mohla dostat dál, proto si tě tu chci udržet. 

Ne,... Musím" poslední slovo jakoby zašeptá pro sebe. Zkoumavě se na ni podívám.

"Ale na druhou stranu potřebuji tvoji spolupráci, a tvoji snahu. To, že jsi teď tady je špatně, ale vzhledem k tomu, že jsi se doteď nechovala nijak zvláštně - a nikdo si toho nevšiml - měla jsem v plánu tě tu nechat jako adoptovatelnou. Tedy alespoň do té doby, dokud jsi neudělala to, co jsi udělala. Měla jsem si dát větší pozor, je to má chyba..." zadívá se do země. Pak naposledy zvedne zrak ke mně. Mám na tebe otázku, Astro". Kývnu. "Prosím?"

"Měla bys vůbec snahu o to, se svými vzpomínkami něco udělat?" 

"Um... Znamenalo by to se vzdát vzpomínek na bratry?" zeptám se na oplátku já. Slečna pokrčí rameny. Zasténám. 

"Víte... I na tak strašném místě jsem si dokázala najít nové přátele, na kterých mi záleží. I když jsem neviděla valnou většinu těch ostatních chudáků, mohu říct, že většina jich si to nezaslouží. Ráda bych s těmi vzpomínkami něco udělala, ale na druhou stranu se odvážím tvrdit, že pokud se přes ně budu moct spojit s tolika dalšími lidmi, a budou mi sloužit jako něco, díky čemu je budu uznávat a bude mi to dodávat sílu, pak mne prosím omluvte, ale musela odmítnout". 

Slečna Simmonsonová přikývne, i když s ne moc nadšeným výrazem. "Myslela jsem si to. Na druhou stranu to zní, jako že jsi nad tím přemýšlela, takže to tak budu brát. Jako hotovou věc. Udělala bych to pro tebe. Uvědom si, že většina dětí takovouhle možnost vůbec nedostane. Ale k tomu časem stejně dostaneš..." Poslední slova pronese při zvedání. Pokrčím rameny. "Takže... Tu zatím můžu zůstat?"

"Když budeš mlčet, bude všechno v pořádku". 

"Ale... jak o tom chcete přesvědčit ostatní?" "Myslíš děti?" 

Kývnu. 

"Řeknu, že sis vzpomněla na své rodiče, a že jsi kvůli tomu už předtím měla drobné potíže. A taky... ještě to nějak musím vymyslet s návštěvami" zhluboka se nadechne slečna Simmonsonová a chystá se odejít. "P-počkejte" Zarazím ji ještě. "Už musím jít, Astro. Je to něco hodně důležitého?" podívá se slečna na hodiny na stěně. "Nevím, jestli je to úplně důležité, ale chci vám říct, že vím, kdo je dvanáctka". Slečna Simmonsonová zvedne obočí. 

"Ty víš, kdo je v posledním pokoji?" 

Přikývnu.

"Jak jsi to zjistila?" 

"On... odpověděl mi na klepání. Byla jsem u toho pokoje a snažila se zjistit, jestli je prázdný - tak, jak říkáte - nebo jestli se tam vážně někdo schovává". 

Slečna Simmonsonová jemně přivře oči. "Ah, jsi úplně všude. Říkáš, že víš, kdo to je. Dokázala bys toho člověka poznat?" Kývnu.  

"Hned první den jsem ho viděla v kostele. Není to tak, že bych ho poznala já, to on mě". Slečna nechápavě zavrtí hlavou a otočí se zpátky na mně. "Jak to?"

Chvíli strávím tím, že jí popisuji moje večery s Oliverem předtím, než jsme se viděli v kostele. "Poznal mne podle hlasu" skončím. 

Vtom se otevřou dveře a dovnitř nahlédne jedna z ošetřovatelek. "Přinesla jsem Astro večeři, paní ředitelko" pronese omluvným tónem a otevře dveře dokořán, v jejích rukou podnos s jídlem. Simmonsonová kývne a s nakročením ven ještě řekne mým směrem: "Pak se u mne stav, Dalili". "Ano, prosím". Nato se ředitelka vzdálí, minouc se s ošetřovatelkou ve dveřích. 

°

°

°

Noc jsem strávila na ošetřovně ještě s jedním klukem, který střídavě zvracel, střídavě se mne neustále na něco vyptával. Ráno mne vzbudila až ošetřovatelka se snídaní. Zeptala jsem se jí, kdy budu moct odejít, a ona řekla, že si tu ještě chvilku poležím. Chtěla jsem vědět, jak dlouho přesně, a ona mi oznámila, že do zítřka minimálně. Prosila jsem ji na kolenou, ať mě pustí alespoň dnes večer, ale přitom jsem v hloubi duše tušila, že mi to nedovolí. Nevědí co se mnou dělat a zároveň si nemohou od nikoho nechat pomoct. Uvědomovala jsem si, jak moc hodná na mne slečna Simmonsonová je, když mě tu i přes všechny problémy na černo nechává. A pak jsem si uvědomila, že jí - pomocí někoho - vlastně můžu práci usnadnit. Řekla jsem tedy ošetřovatelce, že bych alespoň po obědě ráda zašla do ředitelny, že už včera mne slečna vyzvala, abych tak udělala. Ošetřovatelka kupodivu neměla nic proti, takže jsem se v posteli nudila jen do oběda. Následně jsem o polední pauze měla návštěvu ředitelny dovolenou s tím, že se nebudu stavovat nikde jinde krom jídelny, kde si vypůjčím papír a tužku na zabití nudy. 

Když stojím před dveřmi ředitelny, jsem hodně nervózní.