Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XVIII. Zítřek je blízko, že?

Najednou se ozvou kroky a hlas, který oznamuje večerku. Všichni se začneme připravovat do postele, ale nemohu si nevšimnout toho, že je Edgar ještě furt trochu mimo. Na druhou stranu všechno je klidné a neuspěchané. Tedy až do chvíle, kdy lezu na Edgarovu postel, smekne se mi noha a já tlumeně vykřiknu. Těsně před pádem mě však Edgar bleskurychle zachytí. Oddechnu si a on se usměje. Nejspíš ho to trochu probudilo z transu. Vylezu nahoru a on za mnou. Ruki a Azusa si tiše povídají a Kou si pobrukuje nějakou písničku.

"Strana?" zeptá se Edgar skoro automaticky. "Je mi to jedno, kde spíš ty?" odpovím otázkou. Zazubí se a ukáže na celou postel. 

*Aha, a kdo že si tady zabírá celou postel pro sebe?*.

Uchechtnu se. "Dobře, takže...můžu jít?" zeptám se. Téměř hned stáhne pravou ruku, která ukazuje k venkovní straně postele. "Takže u zdi jako Kou" ujistím se. Edgar kývne. Náhle se ozve Rukiho hlas: "Takže...zítra nás čeká velmi náročný den. Hlavně to přežít. Bratříček se musí držet s námi, jinak ho nejspíš ztra-" "já jsem tady!" připomenu se. Nevidím na něj, ale slyším jeho napolo naštvaný hlas: "ticho tam nahoře!". Zachichotám se a radši už jsem zticha. Přitom si všimnu Edgara, jak mi strouhá mrkvičku. Ukážu mu pěst a on se uchechtne. Ruki už zase jede dál: "..náš rozvrh vypadá nějak takhle: vstávání, snídaně, vybrání čistého oblečení, ranní hygiena, svačina, chvíle venku a potom odpolední sprcha jako vždycky. Večer už je normální". Na něco takového jsem už zvyklá od ostatních. Od všech se ozvou celkem tichá zabručení, kromě Edgara, který Rukimu z postele zasalutuje. "Ano, kapitáne!".

*Ta zpráva o Shuuovi ho očividně nabila novou energií*

"Edgare?" zeptám se ho. Otočí se na mne. "Myslíš, že pozítří přijede s manželkou krále i Shuu?" optám se ho. Malinko se zamyslí, ale potom uvidím v jeho očích naprosté přesvědčení. "Musím tomu věřit...po tolika letech..všechno bychom si řekli. Ne že chci aby přijel. Já to potřebuju".

*Jsi mu naprosto oddaný, že?*.

Nedá mi to a pomodlím se za něj. Pak zalehnu na svou polovinu postele.

"Zítra je toho hodně...a pozítří ještě víc, co?" zašeptám si pro sebe a zavřu oči. Pak už jenom mírné zhoupnutí postele a jemné pohlazení po rameni. Celé mé tělo se proti mé vůli napne, dokud se ruka zase neodtáhne. Poté Edgar tiše zašeptá: "dobrou noc..".  

A konec.

Spánek mne navštívil.

°

°

°

Opět se probudím ve tmě. A ano, opět je to Kou. Křičí naprosto vyřízený, ale jiné věci než včera. Něco jako: "Mami?! Mami, prosím, nech-nech mě tam jít-". Pořád to opakuje. Chvíli ho poslouchám a pak si sednu v přesvědčení, že ho půjdu uklidnit. Něčí ruka mne ale stáhne zpátky a pak se ozve i hlas. "Nech ho..". 

Je tichý, ale nelítostný. 

"Proč? Má noční můry...musím mu pomoct". "Každý z nás má něco, čeho se bojí. Tvoje zkouška je poznat náš strach. Ale naše zkouška - které už se delší dobu snažíme postavit - je ten strach překonat..." zašeptá Edgar. Trochu mě jeho stisk bolí, ale přesto odpovím: "ano,.. možná jsem tady kvůli tomu, abych ho poznal. Ale možná jsem tady i proto, abych vám pomohl se ho zbavit". Jeho ruka povolí, a po chvíli se odtáhne. "Dělej jak myslíš, bratříčku.." řekne ještě, "ale nebude to tak jednoduché". Pousměji se a slezu dolů k brečícímu Kouovi.

Uklidním ho a celá rozespalá došplhám zpátky k Edgarovy a tam znovu, bez nejmenších problémů, usnu.

°

°

°

"Neděle! Bratříčku, vstávej!". 

"Nech mě spáát" otočím se na druhý bok. Ten kdo mne budí, mě ale zase převrátí zpátky a cvrnkne do čela. Je to nečekané, takže otevřu oči. Rychle je ale zase zavřu, protože se přede mnou objeví Edgar. Za pár sekund se těsně u mě ozve jeho provokativní, ale zároveň velmi příjemný hlas: "viděl jsem to!". Schovám tvář do dlaní. "Nech mě, nii-san..." zaúpím. Nic se neozve, takže si s nadějí jedno oko odkryji. Pořád tam zůstává a pořád má na tváři ten jeho pitomý úsměv. Okamžitě si všimne, že jsem se na něj podívala. "Roztomilé, ale vstaň" zavrní. Protočím očima a posadím se. 

Nikdo kromě Edgara tam není.

Opět se obrátím na hnědovlasého a teprve teď si všimnu, že je už převlečený. "Kde jsou ostatní?" zeptám se polekaně. "Hádej, bratříčku" usměje se. "Neštvi mě a vyklop to, vesničkáři!". Po zmíněné přezdívce jeho výraz poněkud ztvrdne. "Na snídani, kde asi?" odpoví zamračeně. "Ty mě chceš naštvat, že jo..?" zavrčím. Hodí po mně polštář. "Obleč se a máš přijít za náma" sleze a chystá se k odchodu. "Kdo to řikal?!" houknu na něj, ale taky se dostávám z postele. "Aristokrat!" zavolá bez zájmu a vyjde z pokoje. "Blablabla...ty jsi...!" šeptnu si pro sebe. 

Převléknu se - výhoda, že jsem sama: můžu se převlékat v pokoji. Po chvilce na 'přání Aristokrata' také zamířím na snídani. 

Kolem mě se trousí ostatní. 

Najednou uslyším křik. Holčičí křik. Uklidním se, když zjistím, že je to pouze jedna dívka. Ale trochu mne znepokojí, že volá mé jméno. Otočím se za hlasem a oddechnu si. 

Leo. 

Běží ke mně, ale trochu kulhá na pravou nohu. 

"Leo!" zvolám nadšeně. Když ke mně doběhne, rychle mne obejme, a já jí vyjádřím úlevu nad tím, že je zase v pořádku. "Už jsi se přestěhovala?" zeptám se. "Balím se" usměje se "asi bych to neměla říkat, ale těším se do čtyřky" řekne nadšeně. "Jo, věřím" souhlasím s ní. "A jinak...ty víš něco o tom klukovi, který tě...jak to říct...chránil?". Podívá se na mne s otazníky v očích. "Chránil? Nejspíš nevím koho myslíš, Astro". Popíšu jí bílovláska a ona se zamyslí. "Máš na mysli Subara? On mě nechránil...aspoň to říkal. Prostě měl stejný směr jako já, a nějak jsme na sebe narazili a.." pokrčí rameny. "Dobře, ono to stejně nejspíš není podstatné" zasměju se, chytím ji za ruku a společně vyrazíme do jídelny.