Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

"Nady něco ví..."

Před dveřmi na nás již čeká zmíněná partička, takže se pomalým tempem vydáme k jídelně. 

"Víte někdo, co máme dnes k večeři?" zeptám se, aby řeč nestála. Jak jsem ale předpokládala, nikdo neodpoví.

"To jste vážně všichni tak líní, že se ani nedojdete podívat na rozpis?" zasměju se. "Stejně jako ty" ozve se Nano. "Jsem indisponována" pokrčím rameny. "Co to znamená?" zeptá se Nady, která je z nás nejmladší. "Um...,že nemůžeš dělat určitou věc" vysvětlím. "Kde na ty výrazy chodíte" zakroutí hlavou s úsměvem Nagisa. Opět pokrčím rameny. "Slyším to všude možně". "Jen tak mimochodem, nemůžeš být indisponována ze zjištění si vlastní večeře" vloží se do hovoru Nano. "Huh? Vážně?" nakrčím obočí a usměju se. Pak poplácám na opěradlo Alfréda tak, aby to starší sestra viděla. "Už se těším, až se toho vozíku zbavíš" ozve se Leonarda se zubatým úsměvem. "Proč?" "protože se konečně nebudeš moct vymlouvat na to, že nevíš, co máme k večeři" opět se do hovoru vmísí Nano. Nady se zasměje. "To bylo ošklivé" napomene ji Nagisa. "ale pravdivé" Nano mu sebejistě oponuje. "Upřímně, taky se těším, až budu zase větší jak Leo" samolibě vzhlédnu ke zmíněné. Ta mi pohled opětuje a přitom uraženě nafoukne tváře. Nagisa si povzdechne. "Vy jste ale dvojka...chtěl bych vás vidět naštvané. Už teď jste obě ironie sama o sobě". "Ne, Nagisa-kun. Nechceš je vidět naštvané. Nikdy" zavrhne jeho nápad Leonarda ihned.

°

°

°

Večeře byla výtečná, a i když krásnou atmosféru narušila občas nějaká nepatřičná poznámka o tom, jak je jídlo nestravitelné, a že kuchařky neumí vařit, všichni jsme byli spokojení a najedení.

"Hele, víte, jak furt vedou ty rozhovory o tom, kdo v té dvanáctce vlastně je?" zeptá se nás Nady ve chvíli, když čekáme, až Nagisa dojí. Zpozorním.  "Ano" přitaká Leo, a i když to asi nemělo vypadat roztomile, bylo. Nano se nahne k sestře. "Víš o tom snad něco víc?". Nady přikývne. Napadne mne, jestli s ní náhodou dvanáctý nemluví také. Pak tu myšlenku ale zavrhnu. Nemyslím si, že mluví s kýmkoli jiným než se mnou. "Co tedy víš?" zeptá se Nano bez dechu. Nady všechny přejede zkoumavým pohledem. "Můžu vám věřit?". Věnuji jí zamyšlený pohled. 

*Ne, není možné, aby-*

"Je to kluk. Dvanáctka je kluk".

V tu chvíli se mi sevře žaludek.

*Jak se na mě budou koukat, až zjistí, že jsem všechno tohle věděla? Nesmím se nijak prořeknout*.

Na ostatní Nadina zpráva ale neudělá nějaký velký dojem. 

"A to víš jako jak? Není těžké hádat mezi dvěma pohlavími". Nady se usměje. "Prostě to vím...". "On ti to snad řekl?" stále nevěří Nagisa. "Takže tam vážně je a dokonce komunikuje?" Nano se v očích objeví dychtivé jiskřičky. "Um...neřekl mi to" opraví ji Nady. Pak svůj pohled přesměruje na mne. "Ale komunikuje, to ano". V jejích očích se zračí vševědoucnost. Nakloním hlavu na stranu. 

*Že by to přeci jen věděla? Vysvětlení, nejdříve chci vysvětlení. Musím to ale udělat tak, abych nevzbudila velkou pozornost*.

"Wow...to je vážně hustý, že to takhle víš" obdivně vykulí oči Leonarda.

Vševědoucnost z pohledu zmizí, jakmile se mnou Nady přeruší oční kontakt. 

Ta holka mi chce něco říct. Nebo chce, abych se jí na něco zeptala. A její prosba bude vyslyšena. 

Na obrázku je Nady.