Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Plané řeči a den D

Když ukončím své vyprávění větou: "..a jak můžeš vidět, jsem tady. Ty střepy – jak ses správně domnívala - nejsou náhoda. A to, že mě občas bolí záda, to taky ne", vypadala Leo jako opařená. Nedivila jsem se. Od začátku vyprávění vypadala zaujatě, a usmívala se společně se mnou, když jsem mluvila o hvězdném nebi a hraní si ve vodě. Když ale na řadu přišla část, kdy nás chytili, vypadala, jako by ji někdo vrátil zpět do reality surovým pohlavkem. Zaujetí se postupně měnilo v nervozitu a soucit. Nyní měla pusu zakrytou dlaněmi a vypadala zdrceně. Když jsem domluvila, byla dlouho ticho a pak zašeptala: "Čekala jsem, že přijdeš s čímkoli, a-ale...pane Bože". 

"Toho ani nezmiňuj. Nechal nás ve štychu." zavrčím. 

"Uh...Dobře...Takže pokud cokoli řeknu, prostě jednoduše umřu?" podívá se na mě se strachem v očích. Kývnu. 

"A já...mě si odveze s sebou a pravděpodobně budu litovat, že jsem kdy narodila." 

Chvíli mezi námi panuje napjaté ticho. Skloním hlavu. 

"Abych byla upřímná, jsem naštvaná sama na sebe, že jsem povolila po tak krátké době. Ale chtěla jsi to říct. Tak teď aspoň vidíš, jakou v důvěru v tebe mám. Promiň, že jsem ti poslední dny nic neříkala, musela jsem se z toho všeho vzpamatovat nejdřív sama. Ani slečně Simmonsonové jsem to neřekla já, to ti z Aristokratického obchodu". 

Zvednu hlavu a položím ruce na její ramena. 

"Předtím jsi slíbila, že se o tom nikomu nezmíníš. Teď je to tvoje povinnost, ano? Vím, že na tebe tlačím, ale je to naléhavé. Skomíraly bychom na tom obě. Nikdy to nikomu neříkej". 

Leo položí své ruce na mé. Ucítím lehký třas, který vychází z celého jejího těla. 

"Slibuju, Astro" odpoví tichým roztřepaným hlasem. 

Napřímím se a po dlouhé době jí věnuji upřímný úsměv. Opětuje mi ho, avšak tentokrát ucítím faleš z její strany.

"Cítíš se aspoň lépe, po tom, co jsi mi to řekla?" zeptá se po chvilce. Furt z ní cítím strach. Na druhou stranu se divím, že se potom ještě stará o mě. "Jo...ale zároveň se hodně bojím. Teď, když víš, co se stalo Mukamům, doufám, že už chápeš, proč o nich pořád mluvím. Ale...ono to přejde. Bolí mě na ně vzpomínat. A pojďme odsud. Kdyby sem přišla slečna Simmonsonová, tak je všechno v háji". 

Leo mě ještě chvilinku pozoruje smutným pohledem, přičemž se jí v hlavě dost možná odehrává všechno ještě jednou. Nakonec pomalu přikývne a zvedne se od stolu. Ještě předtím, než opustíme místnost mne chytí za ruku a s vážným pohledem mi ještě jednou slíbí, že bude mlčet. Usměji se na ni a na znak slibu si spolu propleteme malíčky. Potom obě odejdeme z jídelny.

Ne že bych Leo nevěřila, právě naopak. Je starší a měla by být vyspělejší. Od té doby, co se známe mi nikdy neprovedla nic špatného. Ale ať si říkám co chci, v koutku mé duše se ozývá tichý hlásek, který našeptává hrůzný konec.

°

°

°

Od včerejška, co jsem svěřila Leo, se cítím o dost líp. Rozhovory s ostatními jsou uvolněnější a usměvavější. Leonarda také vypadá v pořádku, jen se zdá o něco zamyšlenější. Několikrát jsem se jí ptala (samozřejmě o samotě), jestli se cítí po té zprávě v pořádku. Odpovídala, že ano. A já jí musím věřit.

Po obědě, který jsem rozrušením ani nedojedla, jsem už klepala na dveře čistírny. Otevřela mi opět slečna Violet a já se zazubila. "Jsem tu na tu domluvu ze včerejška. Paní Andersonová-" "ještě tu není" zavrtí hlavou Violet, ale ochotně mě pustí dovnitř. Skoro na Alfrédovi skáču,jak jsem natěšená (i když to jde hodně těžko).