Astro Dalili je sirotek. V dětském domově slečny Simmonsonové, kde vyrůstá, je dvanáct pokojů, z čehož má každý specifické obyvatele. Jsou tu osamělí i přátelští, lenoši i darebové, hlupáci i opravdoví chytrolíni. Poslední pokoj, dvanáctku, obývají...
Před obědem jsme trávili čas v našem pokoji. Každý si dělal svoje.
Půjčila jsem si od slečny Simmonsonové papír a ne zrovna dokonale ořezanou tužku, a nakreslila jsem sebe, babičku a Mukamy. Když jsem konečně dokreslila, byla jsem sama se sebou dost spokojená - tedy na svůj věk.
Za chvíli nás šestky zavolaly na oběd a Kouovi se konečně podařilo trefit Eneta do hlavy polštářem. Ten zavrčel a vyběhl na chodbu. Nikdo nikam nešel, protože Mukamové odmítali jít.
Dostaly jsme placky a bráchové mi zase nabídli. Jsou na mě až podezřele hodní. Vzala jsem si od každého jenom kousek, ale i tak mi přišlo, že jim to jídlo 'kradu'.
Po svačině jsme konečně šly všichni ven.
Tam se kluci poněkud uklidnili a Edgara a Koua jsem dokonce viděla se poprvé za den upřímně smát. Já sama jsem většinu času trávila sama na lavičce u plotu, který je pouze na velmi malé části pozemku, jinak většinu tvoří pevná zeď. Dívala jsem se do nebes, pozorovala ptáky, poslouchala jsem šumění trávy a obilí. To byl v tu chvíli jen můj svět, moje území, moje myšlenky, moje všechno - než mne vyrušilo Rukiho zavolání. Ohlédla jsem se po něm.
"Huh?"
"je čas na školu!" přišel ke mně a podal mi ruku. Usmála jsem se na něj a stiskla ji. Pomohl mi vstát a odvedl mne k ostatním Mukamům, kteří seděli u zdi.
° ° °
"Dobře...tak ještě jednou" řekne Ruki a povzdechne si. "Koukni se na tohle.." ukáže na zeď sirotčince, kam namaloval něco podobného váze "..a na tohle. Teď mi řekni, co bude těžší". Edgar chvíli přemýšlí a potom odpoví bez nejmenšího zájmu: "peří".
Ruki umučeně složí ruce do dlaní a dřepne si. "Jak..může..být..peří..těžší..než..olovo..?" nahodí Azusův styl mluvení, až se po něm Azusa vyděšeně otočí. Edgar nahodí naštvaný obličej.
"Logicky".
"Logicky? logicky?! Znáš to slovo vůbec??!" rozčileně se po něm podívá Ruki. Edgar zvedne namyšleně hlavu.
"Chceš se hádat?" prohodí provokativně.
"Dobře, tak si jdi stoupnout támhle pod to okno a já ti na hlavu pustím nejdřív peří a potom olovo a potom si o tom promluvíme, jo??" Ruki úplně vře.
Kou rychle vstane a chytne Rukiho, který se chystá pustit do Edgara. Podobně zareagujeme já s Azusou, akorát u hnědovláska.
Edgar je sice o něco mladší než Ruki, ale jinak je celkově větší a o dost silnější. V boji by se sobě však rovnali. Ruki si nejdřív promyslí taktiku a potom jde najisto, zatímco Edgar prostě útočí.
"Ed-ga-re!" pokouším se na něj promluvit, ale nevnímá.
"Nii-san!" o to stejné jde i Azusovi. Dává nám dost práce ho zastavit.
Poohlédnu se po Kouovi a vidím, že má úplně stejný problém.
"Proč je prostě nepustíme?!" zvýším hlas, abych přerušila hluk, který Edgar i Ruki dělají.
"Vážně chceš riskovat jejich...zdraví? Nemyslím si,...že by to byla...přátelská rvačka!" odpoví Azusa.
"Ruki!!".
Vše ztichne.
Kou zrychleně dýchá a drží Rukiho za ramena proti sobě, takže mu nevidím do tváře.
"Můžete se uklidnit?! Edgar je prostě jen tvrdohlavej a ty si zas moc stojíš na vedení!".
Azusa se taky vzpamatuje "Má..pravdu!" opře se o Edgara. "Kdybychom fungovali jen...tímhle způsobem,..brzy by to byl náš konec!".
Ohromeně na Azusu koukám - poprvé ho slyším křičet.
Kou najednou spadne na kolena.
"Kou!" zakřičím a rozběhnu se k blonďáčkovi. "Co se mu sakra stalo?!".
Ruki jen nehnutě stojí se zavřenýma očima.
"Tys ho praštil?!" zasyčím na něj. Okamžitě otevře oči, chytí mne za ruku a přitáhne.
"Nesnáším, když mi někdo stojí v cestě, a Kou stál! Nepleť se do našich sporů, když o nás nic nevíš, bratříčku!".
Vytrhnu se mu. "Proto jsem taky tady!".
Ruki mne chvíli provrtává pohledem, ale potom se otočí.
Sehnu se ke Kouovi a poprosím Azusu, aby blonďáka podepřel z druhé strany. V tu chvíli vyteče zpod Kouovi ofiny nepatrný potůček krve.
*Sakra*.
Já i zelenovlásek Koua jakžtakž postavíme na nohy a odbelháme se s ním k budově. Tam se ještě zastavím, a obrátím se na Rukiho a Edgara.
"Prosím...příště už oba uvažujte hlavou a...berte ohledy na ostatní".
Pak všichni tři 'odejdeme'.
° ° °
"C-co se stalo?".
Kou leží na ošetřovně a kolem hlavy má obvaz.
"Nic, co bys musel vědět," odpovím co nejnormálněji můžu. V této situaci to ale moc nejde.
"Tak nějak.." pokývá Azusa.
Kou si dá ruku na čelo. "Moc si toho nepamatuju...jenom Rukiho".
"Cítíš se...dobře?" optá se Azusa Koua.
"Jo, jenom mě trochu bolí hlava, ale jinak v pohodě" usměje se Kou. "Kde je Ruki a Edgar?".
Úzkostlivě se podívám na Azusu.
"Nevím.." odpoví neurčitě. "Astro, bratříčku můžeš jít,...prosím, na chvilku...pryč?".
Jsem překvapená. "Samozřejmě" vstanu a opustím místnost.
*Proč u nich nesmím být? Já myslela, že jsme sourozenci. Nebo snad..?* zamyslím se.
Takhle zůstanu několik minut.
Najednou mi někdo zezadu zakryje oči. Ohmatám je, až se dostanu k ramenům.
"Já nevím.." vzdám se nakonec.
Ruce opustí můj obličej a za mnou se objeví Kou - ještě pořád s obvazem na hlavě - a Azusa. Podívám se na zelenovlasého.
"Hej...co se mu stalo?" ukážu na rozesmátého Koua.
"Jen jsem ho...povzbudil" řekne nevinně.
Nechápu.
"Neřeš,..aspoň, že je v pořádku...ne?". "J-jo.." odpovím zaraženě a znovu se podívám na blonďáčka. Ten se směje jako miminko, absolutně spokojené se svým jídelníčkem a maminkou. Kdybych ho neznala, řekla bych, že tím miminem ještě v blízké době byl.
Usměji se. "Jop, tak zrovna o tebe už se asi nemusím bát" potvrdím, a otočím se na Azusu. "Asi bychom měli jít vyhledat ty dva nejmenované" připomenu.
---
Nahoře na obrázku je Ruki.
Na obrázku je Astro.
Tato kapitola se mi vůbec nelíbí, ani po úpravě...ugh.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
