Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

LXIV. Kou

Následující kapitoly nejsou vhodné pro slabší povahy! Byli jste varováni!

Jakmile se zabouchnou dveře za Rukim, čapne mne Kiba za loket a zašeptá mi do ucha: "Hádej, kdo tu je. Tak dlouho jsi ho musela postrádat.." načež mne někdo chytí za druhou ruku a olízne mi zezadu krk. Tohle nečekám.

*Počkat, pořád je tu Kou..*.



Vystrašeně se podívám tím směrem, kde by měl blonďáček stát. Je tam, a jeho pohled je zároveň šokovaný, zároveň znechucený.

"Můj malý princi...taková doba.." uslyším za sebou, a jeho hlas mě tak vyleká, že k němu otočím obličej.

Terasaka toho využije a násilím mne políbí. Kousnu do jazyka.

*Je tu Kou!! Tohle nebudete dělat před ním! Ani omylem!!* zamračím se.

"Takže blonďáku...mám pro tebe takovou nabídku. Nebo spíš rozhodnutí. Bude to těžké, ale ty to určitě zvládneš..." uslyším Kibův hlas a znovu se obrátím za Kouem. Terasaka mne chytí zazadu za krk a donutí si mne kleknout. "Poslouchej, můj malý princi, tohle se ti bude líbit" šeptne.

"Takže... jak sis mohl všimnout, tak tu máme jednoho z tvých... vlastně ani nevím, jestli si jste nějak příbuzní. Na tom ale nesejde. Nejspíš bych ti měl prozradit - pokud o tom ještě nevíš - že jsme všechny holky tady postupně 'znesvětili'. A ona holka je, i když trvá na něčem jiném..," Kouovy oči se rozšíří "...takže už není nevinná. A já tady mám takovou věc.... říká se jí vidlička, vidíš? No, nebudeme to protahovat. Buď nás necháš, abychom jí znova - tentokrát i s Terasakou - ohnuli tady a teď přímo před tebou, nebo..." natáhne ruku s onou vidličkou k blonďáčkovi "...budeš na jedno oko slepej ".

Leknutím otevřu pusu. Kou jen nehnutě zírá s očima vytřeštěnýma.

"Tady máš. Můžeš se rozhodnout, kdy to uděláš, ale musí to bejt do deseti minut. Jakmile se tvoje očičko dostane ven, její utrpení skončí" pousměje se Kiba a pak se vrátí ke mně. Kou drží vidličku v roztřesené ruce a pohledem zběsile těká mezi Kibou a mnou.

"Ať tě to ani nenapadne! Varuju tě, nii-san, jestli to uděláš, bude mě to bolet ještě dvakrát víc než to, co se mi teď chystají udělat!" varuji ho žalostně, ale velitel mne chytí za zápěstí a zvedne mě. "Lže! Dívej, už teď se klepe strachy!" zasměje se Terasaka a vyhrne mi tričko. Naštěstí je mi zatím vidět jenom břicho, ale vím, že nebude trvat dlouho a bude vidět i něco jiného.... i když to nemám. Kou se k nám obrátí zády, jakmile přijde na to, co má Terasaka v plánu. "Odpusť, bratříčku, nebudu se na tebe koukat" uslyším jeho ztrapněný hlas. Vím, že to nemyslí špatně. Je jen slušný. "Jestli se tvoje oko dostane ven, nikdy ti to neod-" mou větu přeruší palčivá bolest.

Kiba do mne bez přípravy vstoupil.

Bolí to jako čert a mně unikne vypísknutí. "N-neotáčej se" snažím se tu bolest rozdýchat. Nechci, aby to Kou viděl. Chci pro něj být bratr, a bratr má být silný a ničeho se nebát.

Terasaka mne chytí za ruce, zvedne je nahoru a začne mě kousat do krku. Křečovitě zavřu oči. "Neotáčej se.." můj hlas se v půlce věty zlomí a já ucítím na svých tvářích slzy a v krku knedlík. Kiba zrychlí tempo. "K-kurva!" přitáhne si mě k němu. Jsem na něm totálně nalepená. Zasyčím a pokusím se kopnout. Marně. "Už se ti to začíná líbit?" zavrní Terasaka ke mně. "Naserte si!" odporuji pištivě a dost hlasitě na to, aby to bráška slyšel.

V tu chvíli uslyším Kouův zoufalý výkřik: "dost!". Na okamžik jsem přesvědčená, že mu taky někdo něco udělal, vzhledem k hlasitosti.

Kiba ze mě vystoupí a Terasaka mi uvolní ruce a nechá mne spadnout na podlahu. "Musel jsi to udělat, že jo?" ušklíbne se Kiba. Roztřeseně vzhlédnu a mé oči se rozšíří děsem.

Kou je nyní otočen k nám. Není mu vidět do obličeje, ale od pravého oka vede krvavá cestička, která stéká po jeho bradě, špiní mu košili a kape dolů na zem.

Vydám ze sebe zvířecí křik a rozpláču se.

*To ne... Nemohl*.

"Kde máš ten poklad?" zeptá se Kiba s úsměvem na tváři. Kou roztřeseně zvedne ruku, kterou měl doteď v pěst a rozevře ji. To, co uvidím, mě donutí znovu začít šíleně řvát.

Kouovo oko.

Venku.

Z oční jamky na mne nyní zírá už jen prázdná černá díra zalévající se krví.

"Doprdele! Chcípni Kibo, chcípni Terasako!" zaječím a zvednu se. Pomalu, ale jistě. S hlavou dole a zanechávající za sebou slzy s rozejdu ke Kouovi.

"Terasako..." prohodí jakoby nic Kiba k mému vězniteli a vezme si od blonďáčka tu věc. Terasaka mi vyjde s úsměvem naproti, ale jakmile se mne dotkne, neváhám a vší silou ho kousnu. Zaskučí a pár kroků odstoupí. Využiji toho a pajdavě přiběhnu ke Kouovi, kterého vší silou obejmu.

"Jestli je tohle naposledy, co se vidíme.." zašeptám zoufale "...tak tě mám moc rád, nii-san. Strašně moc". "Bratříčku.." vzlykne Kou, pak se trochu odtáhne a rozváže si svého červeného motýlka. "Nastav ruce" šeptne. Udělám, co řekl a on mi do rukou spustí červenou látku. Pak mi dlaně zavře a přes slzy se usměje. "Já tebe taky. Mrzí mě, že jsme na sebe neměli víc času. Pokud tě můžu poprosit,..nikdy na mě nezapomeň. Na nás všechny." Odhrne mi vlasy z čela a políbí mne na něj. Pak mi přejede palcem po tváři a zadívá se na mě. Jedním okem.

"Protože já na tebe nezapomenu nikdy" zašeptá chlácholivě. I přes všechnu bolest, kterou pociťuji, se na něj dokážu usmát.

Najednou na svých ramenech ucítím ruce a o pár sekund později už vidím pouze tmu a slyším Kouův hlas: "ještě se uvidíme, bratříčku".

Nevěřím tomu a cítím, jak se něco uvnitř mne láme.