Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Úklid

Dobrý večer, chci na vás jen apelovat: pro shrnutí celého děje by bylo super, kdybyste si přečetli kapitoly z Astřina návratu do sirotčince. V některých částech proběhly změny, a ty se nyní budou objevovat i tady. Jinak vám přeju moc hezký zbytek dne a roku! Doufám, že do příštích dvou let už se konečně alespoň přiblížíme ke konci, nejlepší by samozřejmě bylo, kdybychom tu knihu už dokončili úplně ( ͡ಥ ͜ʖ ͡ಥ) 

Cesta z mého pohledu proběhla v pořádku a rozmluva se slečnou Simmonsonovou se také udála lépe, než jsem čekala. Bylo mi dovoleno si přehodit čas z odpoledne na večer, kdy většina dětí chodí odevzdat oblečení, tudíž to nebude tak nápadné. Také jsem jí musela ukázat moje záda, jelikož ji paní Andersonová rozhodila řečmi o tom, jak špatně na tom jsou. Její reakci jsem nezaregistrovala, ale nadšená rozhodně nevypadala.

Když jsme odcházely, znovu mi kladla na srdce, abych si svoje tajemství nechala pro sebe. Přikyvovala jsem a cítila se při tom neuvěřitelně zle. Paní Andersonová mi věnovala krátký proslov o tom, jak bych za tohle místo měla být vděčná a jak na sebe mám dávat pozor, načež jsem byla konečně propuštěna. Nohy mě sice v botech stále trochu štípaly, ale pocit z toho, že jsem zase mohla chodit byl neodolatelný. 

°

°

°

Dny plynuly a já se zase začínala uzavírat do sebe. Z nějakého důvodu jsem se - i po Leonardině radosti z mé opětovné chůze - už necítila tak osvobozená jako předtím, když jsem přijela. Možná to bylo kvůli Nadiným zvídavým pohledům, možná kvůli obavám, že na Leo není spolehnutí. Nebo také možná kvůli nervozitě, která přicházela s nadcházejícími dny. 

Sobota byla rušnější jak jindy, protože den nato měla přijet kontrola. Z toho důvodu jsme celou sobotu strávili uklízením celého domu. Všichni jsme se měli postarat o svoje vlastní pokoje, a slečna Violet navrhla, že nejčistší pokoj dostane malý dortík připravený kuchařkami. Překvapila mne tím. Byla posledním člověkem, kterého jsem tipovala na něco takového. V každém případě nápad zabral, a celé odpoledne bylo všude živo. Vítězným týmem se nakonec staly desítky, což spoustu lidí naštvalo, a říkali, že věděli, že to tak stejně dopadne, protože desítky nikdy nemůžou prohrát. Když se ale pár menších holčiček o jejich část dortu rozdělilo, všeobecné mínění o umanutosti 'děcákových princezen' se částečně rozplynulo. Při obědě nám všem přišla slečna Violet poděkovat za tvrdou práci a snahu. Vypadala nadmíru spokojeně. 

Já naopak stála zapřená o zadní stěnu jídelny, nedaleko stolu mého pokoje, a se zvláštním pocitem ji pozorovala.

Když jsem pak večer mluvila s dvanáctkou, zaslechla jsem kroky. Díky Bohu jsem se už do skuliny za dveřmi vešla, takže jsem stihla neznámému přicházejícímu schovat. Slyšela jsem šramocení kýblů naplněných vodou a zvuk, jako když někdo něco táhne po podlaze. Napadlo mne, co vlastně dvanáctka celý den dělal. 

*Uklízel si taky?*

Mé přemýšlení vyrušil krátký a celkem tichý výkřik, který však hned potom přerušil hlas slečny Violet. 

"Neboj, to jsem já. Předtím jsem to-" dveře se zabouchly a tím utnuly poslední slovo. To, co jsem zaslechla mě celkem překvapilo. 

*Ten výkřik, to byl dvanáctka?*

Přemýšlela jsem nad tím celý večer, jak ve sprše, tak i v posteli. Záda mě od vody stále ještě trochu pálila, ale spánek přišel po náročném dni velmi rychle. 

°

°

°

Neděle byla živá. Když jsem se ráno probudila, uviděla jsem nad sebou Leo. Dost mě to vyděsilo, ale Leonarda říkala, že mě zrovna v ten moment chtěla probudit. Po snídani jsem si společně s ní šla vyzvednout oblečení, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně žádné vlastní oblečení krom toho, co mám na sobě a pyžama nemám. Vyřešily jsme to tak, že mi paní Andersonová darovala na přebrání pár svršků, které se k ní jakýmsi způsobem dostaly a doteď nenašly majitele. Byla jsem jí neskutečně vděčná, a dokonce se mi z toho všeho podařilo vybrat pár docela slušných kousků, které mi seděly. Můj 'oblek' se tedy nakonec skládal z bílé košile, černých kraťasů a černých delších ponožek. A samozřejmě vestičky barvy našeho pokoje - hnědé. Vše mi vyhovovalo, možná proto, že se to nijak zvlášť nelišilo od mého obyčejného oblečení. Když jsem se převlékla, pár minut jsem jen shlížela na svoje boty, různě si upravovala límeček a kontrolovala se ze všech stran. "Je to super" ujistila mne Leo s úsměvem. I přes její slova jsem se ale necítila stoprocentně jistá. Něco tomu chybělo. Natáhla jsem se pro mé obyčejné kalhoty, a zašmátrala v kapsách. V jedné z nich jsem našla, co jsem hledala. Vytáhla jsem Kouovu mašli a Azusův střep, přičemž jsem si střep zastrčila pohotově hluboko do kapsy a mašli si uvázala kolem krku. Bylo to dobré. Teď to bylo dobré. 

Po pár hodinách nás všechny svolali na dvůr. Ráda bych řekla, že jsem nebyla vůbec nervózní, ale z nějakého důvodu jsem byla. 

Leo se na mě celou dobu povzbudivě usmívala. Ve své hnědé sukni a bílých podkolenkách byla rozkošná. Vlasy měla sepnuté do drdolu a jedna holka z pětky jí půjčila jakousi sponu s podobou sedmikrásky. Když už mluvíme o pětce, Leo se stala jednou z nejoblíbenějších. Říkala jsem si, že když jim přijde sympatická ona, mohu se pokusit ucházet o jejich přízeň i já. Bez šance. Pár nových pětek ani nevědělo, jak se vlastně jmenuju, a jeden nebo dva lidé se mě optali na pohlaví. Neměla jsem jim to za zlé, a jistým způsobem mi to bylo i příjemné. Jedna z mála věcí, která mne ale extrémně vytáčela bylo 'tajné' pozorování všech kolem mne. Častokrát jsem někoho přistihla, jak mě pozoruje nejen z dálky, ale i zblízka - vedle, za mnou, nade mnou - to v případě pětek na palandách. Předtím jsem se ty pohledy naučila ignorovat, protože to byly obyčejné zvědavé pohledy každého druhého dítěte. Ty, kterými mne probodávali teď, byli ale jiné. Měly spoustu otázek. 

Jsi holka nebo kluk? Proč jsi taková, jaká jsi? Proč jsi nepřijela s rodiči? Jak to, že jsi se sem vrátila? Snažíš se být originální a přilákat na sebe pozornost? Kdo jsou Mukami a proč jejich jména spojována s tebou? Proč nic neřekneš?

Cítila jsem, jak se mi oči ostatních zabodávají do zad, a pár mladších dětí jsem dokonce jednou přistihla, jak za mnou stojí v řadě na jídlo a přitom se mi snaží zkoumat krk, ruce, nebo kotníky. Myslím, že hledaly nějaké očíslování, nějaký důkaz pro to, že jsem se zpátky nedostala jen tak. Že v tom bylo něco víc. 

Vraťme se ale zpět. 

Při nástupu na dvůr jsme narazily na Nagisu. Slušelo mu to. Jeho nová modrá vestička - od šestek - mu ladila s vlasy. Jeho styl byl až na pár drobností podobný mému, což mě z neznámého důvodu potěšilo. Musela jsem uznat, že na něm vážně něco je, a že by mě nejspíš mrzelo, kdybychom ho někdy ztratili. Na druhou stranu bych se nedivila. Nagisa nám popřál hodně štěstí a obě nás objal. Pak odešel hledat svůj pokoj. Leo se na mě usmála a její pohled spadl k mému krku. "Kde jsi našla tohle? Vždyť ten motýlek ani není vypraný". Už už natahovala ruku k mé ozdobě, když se najednou její ruka zarazila. "Není to náhodou... Koua?". Kývnula jsem. "Jo. Slíbila jsem mu, že to budu opatrovat, dokud se zase nesetkáme". Leonarda se smutně usmála a ruku zas stáhla. "Dokud se nesetkáte...". 

Při mém vyprávění jsem se jí svěřila s mou obavou o to, jestli bratři už nejsou mrtví. Vypadala, jako by si to nechtěla připustit, ale tíha těch slov na ni postupně dopadala víc a víc. 

-

Na obrázku je uniforma sirotčince, kterou nosí ošetřovatelky. (Bez erbu).