Astro Dalili je sirotek. V dětském domově slečny Simmonsonové, kde vyrůstá, je dvanáct pokojů, z čehož má každý specifické obyvatele. Jsou tu osamělí i přátelští, lenoši i darebové, hlupáci i opravdoví chytrolíni. Poslední pokoj, dvanáctku, obývají...
"O bože, kde to sakra jsem?" zašeptám trochu mimo, a mátožně se posadím. Chytím se za hlavu, a rozkoukám se. Všechno je trochu v mlze a rozostřené. "P-pánové?" řeknu, a zkusím vstát, ale jako by mne mé nohy neposlouchaly. "Pánové?!"
Jsem zmatená. Vím, že sedím na ušpiněné podlaze, a okolo mně jsou tmavě hnědé zdi, které také hodně dlouho neviděly hadr a čistou vodu.
Zkusím znovu zavolat brášky, ale můj hlas mne zradí. *Kde jsou?! A kde jsem sakra já?! Je Edgar v pořádku? Dostal přeci takovou ránu, ještě ke všemu kamenem*.
Chci opět vstát.
"Ale ale, kdopak se nám to probudil? Šípkový princ! Neříkej, že by jsi mě chtěl opustit!" uslyším za sebou slizký hlas. "Co tu děláte?!" prudce se obrátím.
Opřený o zeď tu sedí můj opatrovatel. Ten hnusný muž. "Jak 'co tu dělám'? Přišel jsem tě navštívit, ty můj malý princi" odpoví s přehnanou dávkou emocí. "Kde jsou ostatní?!" vyštěknu na něj. "Kdybych ti to řekl, tak by jsi chtěl jít za nimi, a já nemám náladu si těmi smetáky rušit mou krásnou chvíli" mlaskne, a začne se nebezpečně přibližovat. "N-ne! Moment! Počkejte!" zalapám po dechu, a snažím se svou nohu vykroutit z jeho sevření. "Ale já nechci" opáčí a stáhne mě k sobě. "Bože, nechte mě!!" zařvu, a kopnu ho do stehna. On mě sice pustí, ale zamračí se. "Nech toho! Nemá to cenu!" prohlásí, a pokusí se mne znovu přitáhnout k sobě.
V tu chvíli se ale ve dveřích téhle ohavné místnosti objeví další muž.
"Terasako, nech ho!" přikáže chladně. "Ale noták! Konoha-kun! Právě teď jsem v nej-" "Ihned!" přeruší Terasaku Konoha. "A vezmi ho s sebou! Kiba-sama je chce mít všechny pohromadě" odpoví Konoha nezaujatě, a opustí dveře. "Hmm... věčně nespokojený" zavrčí Terasaka, a obrátí se na mě. "Vypadá to, že si dnes neužijeme, můj princi" protáhne obličej, a ukáže mi provazy, které vytáhl z jedné z kapes svého dlouhého pláště.
Během několika minut jsem dobrovolně svázaná, protože mi dojde jedna věc: pojem 'chci je mít všechny pohromadě' naznačuje, že tam bráškové budou.
"Nějaký klidný" prohodí Terasaka, a donutí mne vstát.
*Kdybys jen věděl, co doopravdy jsem*.
Vyjdeme z místnosti, a pokračujeme po dlouhé, stejně špinavé chodbě, jako je mé vězení.
Když už jdeme celkem dlouho, začínám slyšet nějaké zvuky. Něco jako... zděsím se, když jsem blíž, a rozumím. Výkřiky, žadonění o milost, pláč.
"Kde to jsme?!!" zděšeně a trhavě se rozhlížím po dveřích, ze kterých jde ono utrpení. "Oh, ano. Málem bych zapomněl. Měl jsi se zeptat dřív" zasměje se muž, a ignoruje mou otázku.
Výkřiky a agonie jsou slyšet blíž a blíž. "Co...se...tam...děje?" zašeptám ustrašeně. "Heh... Co myslíš?" houkne mi do ucha. Radši to nechci vědět. Zhluboka dýchám, a snažím se uklidnit, dokud výkřiky neutichnou. "Kde to-" chci se nyní zeptat znovu, ale v ten moment zahneme doleva, a já ztichnu.
Jsme v celkem velké místnosti, ale není tu téměř žádný nábytek, a žádné okno. Uprostřed této 'cely' klečí bráškové, a za každým z nich stojí jejich věznitel.
Edgar je už při vědomí, ale ránu na hlavě má pořád neošetřenou.
Jakmile vejdu do místnosti i já s Terasakou, všechny pohledy se přesměrují na nás. Kluci si viditelně oddechnou, od chlapů za nimi však nevidím žádnou reakci.
Terasaka mne nasměruje k nim, a donutí mě si též kleknout.
"Jste tady... Díky Bohu" zašeptám směrem ke Kouovi, který sedí vedle mě. "To samé můžeme říct my o tobě, bratříčku" usměje se lehce Kou. Všimnu si modřiny na jeho levém spánku. Chtěla bych se ho zeptat na spoustu věcí, ale v tu chvíli se otevřou dveře po naší pravé straně, a z nich vystoupí muž. Za ním vyjdou ještě dva další. Jeden je Konoha, ale toho dalšího neznám. Ten před nimi nepůsobí nijak vyjímečně, ale vzhledem k situaci odhadnu, že je tu vysoko postavený. Stoupne si před nás, a jako by to dělal už stokrát, začne:
"Jak jste si asi mohli všimnout, už nejste tam venku, ale tady dole. A tady si nějaký čas i odpočinete. V tuhle chvíli se o vás snažíme najít nějaké informace, ale počítám s tím, že nám taky trochu pomůžete. Až se budu ptát. Mám důležitější věci na práci. Musím svoji pozornost věnovat všem vám frackům... Zasloužil bych si odpočinek" zakroutí hlavou. Potom zvedne obě ruce a prohlásí hlasitě a hrdě:" Tak tedy vítejte v Aristokratickém obchodě".
Jakmile to dořekne, zblednu.
*Proboha... Snad ne ten aristokratický obchod... Snad ne to nejhorší, co nás mohlo potkat!*
Muž si všimne mého zoufalého výrazu, a obrátí se na mne. "Přesně tak. Vítej v noční můře, zlatíčko" zašklebí se, a dál pokračuje ve svém monologu: "Odteď jste naši. Můžu vás prodat komu chci, ale taky si vás můžu nechat. To všechno mi umožňuji aristokraté. Jsme pod jejich vedením, a jejich kontrolou. Prostředí je zde nádherné, jak už jste si jistě stačili všimnout" rozhlédne se, a na tváři se mu objeví úsměv. "Pokud se chcete zeptat, co s vámi bude, tak vám udělám laskavost, a prozradím vám, že se nyní odeberete do svých krásných pokojíčků, a o vašem osudu bude rozhodnuto později, protože se musím věnovat jedné - velmi nevychované - bandě. Mimochodem, jmenuji se Kiba" zazubí se, a nevěnuje nám více pozornosti.
Naši věznitelé nás všechny postaví, a k mé velké úlevě se všichni vydáme stejným směrem. Odejdeme dveřmi, kterými přišel velitel.
"Dostanete nějaký čas na rozmyšlenou, spratci. Ne, že bych byl tak hodný a soucitný, ale prostě mi do toho něco vlezlo. To víte, že bych vám rád udělil můj pozdrav hned, ale někdo má bohužel přednost" ozve se ještě Kiba ode dveří, a pak se ony dveře s bouchnutím zavřou. Následuje ticho, které přerušují pouze naše kroky. Mužům klapou boty, zatímco my jsme skoro neslyšní díky bosým chodidlům. Pouze Rukiho polobotky se ozývají.
---
Na obrázku nahoře Kou, dole Azusa.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
