Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XXI. Znuděná

Trochu se ztiším, abych ho slyšela víc, ale vtom do pokoje opět vtrhne šestka. Kluk jménem Hiroki se na nás obrátí a udělá to, co dělá pravidelně - totiž že zařve na celou místnost "oběěěěěd!" a zabouchne. Všechno to kouzlo dokonalého okamžiku je rázem pryč. 

Zamračím se a znovu si lehnu. "Nejdeme, co?" zeptám se tiše. Ruki zavrtí hlavou.

*Dík moc, Hiroki*.

Jsem hodně naštvaná na šestkáče, že nám to takhle jednoduše zkazil. Nemůžu ale zapomenout na Azusův hlas. Pořád ho slyším. Je úplně jiný, než když mluví. Tak příjemný. 

*Musím ho někdy zas slyšet*.  

Vytvořím ze sebe kolébku a začnu se houpat. 

*Nudaaaaa..chtělo by se to něčím zabavit*. 

Přestanu se houpat a rozhlédnu se po pokoji. Očima popojíždím přes místnost , ale nevidím nic, za co by stálo se namáhat. Znovu se složím do kolébky a pokračuji v houpání. 

"Co jste dělali, když jste tady byli jenom čtyři? Měli jste nějakou zábavu nebo tak?" zeptám se kluků. Odshora se ozve Azusa: "taky o tom...přemýšlím". Zklamaně se zase sesunu. 

Opět se rozhostí ticho. 

*Můžu usnout?*.

Pokusím se o to. Do pokoje ale svítí teplé polední slunce, které vydává i poměrně hodně světla. 

*Neusnu i kdybych chtěla, co?* 

Zívnu. Najednou se mi do zorného pole dostanou Kouovi blonďaté vlasy. 

*Proč ne?*.

Uchechtnu se a jemně je pohladím. Blonďáček okamžitě otevře oči a přesune pohled na mne. Nevím, co si myslí, ale nijak zvlášť mě to nezajímá. 

"Nuda. Nemáš náhodou gumičku?" napolo šeptnu. Chvíli mne nechápavě pozoruje, ale potom si sáhne do vlasů a vytáhne z nich černý provázek podobný gumičce, o kterou jsem ho žádala. Podá mi ho a já po něm dychtivě zašmátrám. Kou znovu zavře oči, ale já si ho přitáhnu a začnu mu pročesávat vlasy. Vypadá trochu překvapeně, ale po chvíli oči znovu zavře a uvolní se. Přisednu si blíž a pousměji se. 

*Ten kluk bude pořád stejnej, že jo?*. 

Chvíli se mu přehrabuju ve vlasech, a pak mne konečně napadne téma k zamyšlení. 

*Chtějí zdrhnout, co? Teoreticky bych se o to taky mohla pokusit. Třeba odejít spolu s nimi, ale potom se od nich oddělit. Přeci jen při rozdělení je menší šance, že tě někdo najde, žejo*. 

I když se uklidňuji představou, že i já se z tohoto místa konečně dostanu, někde hluboko ve mně hryže svědomí. 

*Ano..budou mi chybět..* 

Až teď jsem si pořádně uvědomila, že zbývá tak málo času. 

*Rukiho zamlklost, Azusova nevyzpytatelnost, Edgarův smích a..* podívám se na blonďáčka *..Kouova roztomilost*. Hned jak na to pomyslím, pohodím hlavou. 

*Ticho!*. 

Kou opět otevře oči a podívá se na mne svým nevinným pohledem. 

"Co je, bratříčku?".

"Nic" usměji se na něj a přestanu s přehrabováním v jeho vlasech. 

Roh postele je na schování se před nejistotou snad to nejlepší místo, které můžete najít, a jelikož to vím, zaujmu pozici právě tam. Obmotám si kolena rukama a schovám obličej. 

*Bratr...je to bratr* říká rozum.  

°

°

°

Nejspíš se mi na chvilku podařilo usnout, protože se vrátím do reality až když mi někdo poklepe na rameno. Otočím se a pohlédnu do Edgarova - trochu znuděného - obličeje. Hnědovlásek uhne a já zpozoruji zbývající Mukamy sedět kolem talířku s plackami. 

"Ne, dík" usměju se. "Nemám hlad". 

Edgar mě ale k mému překvapení chytí za ruku a vytáhne z postele.

"To by mohl říct každý" oponuje mým námitkám. 

"Pokud nebudeš jíst..nebudeš dost silný,..bratříčku" ozve se tentokrát Azusa. "Ale já vážně nemám hlad" zapískám. "Najíš se a hotovo" Edgar mě jemně ale pevně uchopí za ramena a zatlačí na moje místo. "Pfff" nafouknu tváře a vážně se zamračím. Edgar mě komicky napodobí a to mě přinutí nebýt na něj naštvaná.

°

°

°

Po svačině jsme měli chvilku školu (hned po tom, co se Edgar a Kou vyběhali, porvali a pohádali s pár lidma ze šestky a jedenáctky), a potom společné sprchy. Samozřejmě - Mukamové a já jsme se museli rozdělit.

Když jsme si vyzvedávali ručníky, se všemi jsem si plácla. 

"Kdyby se tě někdo snažil ponořit, utop ho dřív, než se to povede jemu" dodá mi Edgar trochu optimismu. Usměji se a přikývnu. "Dobrá, mistře kapitáne!" zasalutuji. 

"Edgare, jdeme!" ozve s Kou. Podívám se jeho směrem a on mi ukáže palec nahoru a přivře jedno oko.

Každý se potom vydáme opačným směrem. Mým směrem čekají všechny holky ze sirotčince. Pokusím se najít Leo, ale v tomto chumlu nemám nejmenší šanci. Povzdechnu si, a jako na povel se všechny vydáme za paní Andersonovou do sprch. Holky jsou rozdělené na menší i větší partičky, a mluví mezi sebou. Za to jsem aspoň trochu vděčná. Nevšímají si mne. Nevolají na mne 'špindíro' nebo 'holko v klučičím oblečení'.  Tu přezdívku doslova nesnáším - i když musím uznat, že mne skvěle vystihuje.