Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

XXXIV. Meina chvíle

Po tom, co Ruki Koua uklidní a do pokoje se dostaví mírný optimismus, se rozhodnu. Po obědě půjdu ven. Musím se uvolnit, přijít na jiné myšlenky, zkusit vymyslet alespoň část plánu na útěk. Cokoli. Po obědě půjdu.

°

°

°

Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Nikomu jsem o tom neřekla - však ono jim to dojde.

Venku se rozhlédnu po co nejlepším místě, kde bych mohla být aspoň trochu stranou. Vyberu si strom s dobře dosažitelnými větvemi, který je přistřižen tak, aby nepřevyšoval zeď kolem zahrady.

I když se mi točí hlava byť jen z dvou metrů, ani omylem nehodlám zůstávat na zemi s Mei. Rozkvetlé květy mě navíc mají vyšší šanci ukrýt.

Rozběhnu se k němu, a chytím se větví. Vyšplhám jsem tak akorát aby se mi nezamotala hlava, ale aby na mne zase Mei nebo Tess nedosáhly. Je odsud vidět přes celou zahradu. Nutno podotknout, že na druhou stranu není tak velká.

Nadechnu se a vydechnu. Mé srdce buší jako odtikávající hodinky, ale mé myšlenky se neustále vracejí k těm čtyřem.

*Vážně by chtěli utéct? Vzali by mě vůbec s sebou? Zvládla bych tu být bez nich?*

Pohodím hlavou abych se zbavila takových myšlenek. Znovu očima přelétnu zahradu, a můj pohled se zastaví na Mei s jedenáctkou. Jdou mým směrem. Neříkám, že jsem to nečekala, nebo tak, ale pomalu mi přijde, že je na mně ta holka závislá.

Jakmile mne Mei - i přes květy - uvidí, zašklebí se. Zakleju a podívám se jinam. To ji nejspíš naštve, protože zrychlí krok. Za chvilku už jsou pod stromem, na kterém sedím, skoro všichni z jedenáctky.

"Slez! Máme spolu nevyřízené účty!" houkne zezdola Mei. Nevšímám si jí. "Dělej!" znovu zakřičí. Podívám se na ní a mám chuť po ní plivnout. Za chvilku už za mnou lezou dva přívrženci té potvory. Nechci se jim poddat tak lehce, a tak se taky dám do pohybu. Lezu jak nejrychleji to jde, přitom se modlím abych nespadla. Dolezu až na vrcholek onoho stromu, a podívám dolů. I když jsem nejvíc tři metry nad zemí, děsí mě představa pádu. Kluci jsou ale poměrně mrštní, takže jsem za chvilku obklopená dvěma šmejdy.

"Jdem dolu! Mei si s tebou chce promluvit!"

"O čem?!" vypísknu omylem. Samozřejmě se bojím, ale nikdy bych jim to nepřiznala. "Zeptej se jí sama, holko v klučičím oblečení" pokusí se mě chytit za ruku hnědovlasý kluk s modrýma očima. Vyškubnu se mu, ale hned se zas nalepím ke stromu. Nemám nejmenší chuť se teď na Mei byť jen podívat.

*To si snad neuvědomují, jakej by měli průšvih, kdyby někdo z nás spadl?* rozhlédnu se kolem, očima hledám jakoukoli ošetřovatelku. Mohlo mě ale napadnout dřív, že si mě Mei odchytne jakmile bude dozor pryč.

"Nejdu! Ať jde ona za mnou!"

"Ts, Mei! Ta potvora nechce slézt!"

"Vypadám, jako že mě to zajímá, Ito?! Jste vážně tak nemožný?!" rozčílí se zrzka dole. "Bože, přestaň dělat caviky!" strčí do mne hnědovlásek. Přitisknu se ke stromu tak, že mi až zbělají klouby. Přitisknu čelo ke kmeni a trhaně se nadechnu.

Jsem uvězněná mezi dvěma idioty, potvorou dole, a hloubkou, která by nám mohla být osudová.

*Může být ještě horší kombinace? Ale může. Místo těhle dvou by byli Grenovi*.

"Přestaň blbnout, Dalili. Prostě slez. Nechceme tě shodit" ozve se druhý kluk. Podívám se na něj. Modré oči, modré vlasy. Vypadá hodnější jak ten druhý. A možná to se mnou ani nemyslí zle.

*Jestli se budu chtít přes jednoho z nich dostat, tak přes tohohle*

"Buď zticha, Nagiso. Dozor tady není, a když ji shodíme, nikdo nám to nedokáže. Pod náma jsou stejně jen naši".

Zmenší se mi zorničky. V tu chvíli usoudím, že je ten správný čas, abych začala něco dělat. Napadnou mne dvě možnosti, z čehož je ale použitelná jen jedna. Buď začnu křičet o pomoc, čímž zamezím plánu hnědovlasého, ale strhnu tím na sebe pozornost úplně všech, nebo se odtud nějak vyhrabu sama. Samozřejmě že proveditelný je pouze druhý plán, při prvním bych si vysloužila spoustu dalších přezdívek, což rozhodně nepotřebuju.

Rozhodnu se bleskově, až mě to samotnou překvapí. "Hej, tamhle je Simmonsonová!" křiknu tak hlasitě, aby to slyšela i Mei dole. Nato se otočím k Itovi a podkopnu mu jednu nohu. Hnědovlásek ztratí rovnováhu, a za chvilku se drží jednou rukou za větev,na které předtím stál. Sklouznu na stejnou větěv jako on, ale než mě stačí chytit, natáhnu se po další a zhoupnu se po ní. Při pokusu zachycení balancu si však nevšimnu menší větve, která mi proletí obličejem. Nenechám se a s pár posledními skoky už jsem dole. Nevím, co jsem si myslela, ale na zemi mám ještě menší šanci jak na větvích. Strom obklopuje celá jedenáctka. Nemůžu utéct.

*To mě fakt čeká další výprask?*

"Být tebou, ani bych to nezkoušela", varuje mne Mei, která předstoupí před ostatní. "Fajn, co chceš?" zeptám se, a pohled stočím na zrzku. Nejspíš nečeká, že se vzdám tak rychle, protože se na okamžik zarazí. Potom jí na tváři zatancuje úsměv. "No,.. zeptat se jak se máš, holko v klučičím oblečení". Od ostatních se ozve pár úsměšků.

"Vy jste si tu přezdívku fakt oblíbili, co?" řeknu, a ignoruju její odpověď na mou první otázku.

"Jo. Doufám že jí nenávidíš" pronese sladce. Protočím očima. "Vraťme se k tématu" zvážní.

"My nějaké měly?"

"Ztichni. Za dva dny si pro Koua přijedou náhradní rodiče, takže..? Jak se chystáš zachovat? Co si bez toho roztomilého šmejda počnete? Azusa furt blábolí o tom, jak jste nerozlučitelní, ale pozítří si necháte Koua vzít aniž byste mrkli okem. Máte snad už náhradu?"

"O čem to mluvíš?" zavrčím na ní. I když se mi vaří krev, nejlepší řešení bude v této situaci hrát blbou.

"Ale notáák" usměje se Mei s ošklivými jiskřičkami v očích. "Nedělej se. Ten blonďák je ti vlastně ukradenej, hlavně když neodejdeš ty. A nebo ne..? Neříkej mi, že pro tebe Kou znamená něco víc? Jestli jo, jsem jeden z mála lidí, kteří mají právo to vědět"

"Jsem zvědavá na důvod" zadívám se jí do očí.

"Překvapivě mám. Chceš ho říct?" otáže se. Když neodpovím, ujme se slova. Její odpověď mi vyrazí dech.

"Protože Kou byl můj kluk".

---

Na obrázku je Mei.