Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Chod Aristokratického obchodu

Uplynula už zatraceně dlouhá doba, a mně přijde, že budu muset spáchat sebevraždu.

Zachází se tu se všemi víc než  hrozně, ale já bych si zatím stěžovat neměla. Mám pouze pár modřin a jizev. Nic strašného. Když to srovnávám se zraněními ostatních, jsem štístkař.

Nejhůř od nás jsou na tom pravděpodobně dvojčata. Jsou tu nejmladší, a jejich slabá tělíčka týrání nesnáší zrovna dobře.

Kiki má ošklivě naraženou ruku a Miky zbili do bezvědomí. Nakonec ji musela Annie odnést k nám.

Ani ostatním se zrovna nevede nejlíp, ale teď mluvím jen o nejvážnějších případech.

Annie a Luna jsou na tom podobně jako já, a Lin má neustálé problémy s rameny, ale udržuje si optimismus. Snaží se.

I když je pravda, že občas jí taky pořádně jebne.

Teď se ale chci věnovat trochu jinému tématu.

Linka mi řekla, že když byla dnes vybrána na Kibovi sadistické choutky, zahlédla ještě další dva kluky, kteří pochodovali vedlejší chodbou. Prý by si jich normálně nevšimla, ale jeden z nich dělal příšerný hluk, a to upoutalo její pozornost. Stihla však pouze zaznamenat blonďáka s nádhernýma očima a ušpiněnou košilí, která byla na pár místech roztržená.

Hned se mi vybavil Kou.

Zkoušela jsem se jí přimět, aby si vzpomněla na víc. Chtěla jsem si svou domněnku potvrdit. Nakonec z ní vylezlo ještě to, že ten kluk měl červeného motýlka. Sice mi to dvakrát nepomohlo, ale jedna má část si byla jistá, že je to Kou.

Mukamové.

Nenávidím se za to, že jsem na ně téměř zapomněla. Sice jsme se od našeho odloučení neviděli, ale to mě neomlouvá. Jsem taková sketa.

Sestrám jsem o nich nic neřekla, a to možná nebyl ten nejlepší nápad. Začínám na ně zapomínat, a zatraceně dobře vím, že potřebuji slyšet Edgarův smích, vidět Kouovi nádherné oči, cítit, že při mně stojí Azusa, a být třeba i seřvaná Rukim. Hlavně být s nimi.

Když jsem se ptala Lin na bližší informace ohledně blonďatého kluka, zvědavě a trochu podezřívavě se na mě podívala, ale řekla mi vše, co věděla. Pak se zeptala, jestli ho snad znám, a já měla sto chutí jí říct, že je to můj nevlastní bratr, ale... Mám své důvody, proč mlčet. Pouze jsem o sobě prozdradila, že mám sourozence. To bylo zatím to jediné, co jsem jim chtěla říct.

°

°

°

"Astro?" ozval se do tmy Lunin hlas.

Přitulila jsem se ke zdi a odpověděla zabručením.

"Ty nespíš, že ne?" opět se zeptala Luna. "Víš... Docela ráda bych se o to pokusila" zavřela jsem oči, ale čekala jsem, že se opět ozve.

"Tak to promiň, ale já nemůžu spát. A když nemůžu spát já, tak nikdo" v jejím hlase byl slyšet úsměv. "Tvoje sestry už nás opustily, a já bych bych je ráda následovala" nadhodila jsem. "Ony si odpočinek zaslouží, ty ne, lenochu" broukl její příjemný hlas.

Často mi takhle ubližovala, ale uměla to udělat tak, že jsem se necítila zraněně.

"To stejné mohu tvrdit já o tobě" konstatovala jsem "pokud jsi dnes vykonala těžkou práci, tak by jsi měla usnout" rýpla jsem si ještě.

"Dnes jsem žádné hrdinství nedokázala, ani jsem nebyla vybraná tím úchylákem, takže nemám důvod být ospalá" řekla ona. Nevěděla jsem, čím bych jí měla oponovat, takže jsem ztichla.

"Hele, byla jsi někdy do někoho zabouchlá?" ozvala se najednou ona. Trochu jsem sebou zavrtěla, a odpověděla otázkou:"a co ty?" "Neodcházej od tématu, ptala jsem se na tebe" řekla kapku podrážděně.

Tahle technika odpovědět otázkou vždy fungovala u Leo, takže když mě Luna odpálkovala, ušklíbla jsem se.

"Ne, nikdy jsem nebyla zamilovaná. Nechci, a nebudu. A teď ty, dělej" stačila jsem ji přerušit dřív, než se stačila zeptat na víc. "Ne....taky ne. A taky se cítím skvěle. Hele... Znáš ten pocit, když jsi jediná nezadaná?"

"Ne. Mně to asi nevadí, spíš se cítím volně, než, jak říkáš ty, nezadaně".

Uslyším tiché zasmání. "Jsi strašná, Astro. Fakticky strašná". S očima pořád zavřenýma se pousměji. "Když jsem unavená, melu pitomosti" zašeptám. "Tím jsem si jistá, ty blázne" odpoví mi ona, a pak uslyším zívnutí a slovíčko:"Oiasumi". "Oiasumi, Luna-chan" odpovím, a zapřu se tak, aby mě ráno nebolely záda.

°

°

°

"Prý budou nová pravidla" pronesla Annie ráno při 'snídani'. Pohlédla jsem na ní se zájmem, a doufala, že ta 'pravidla' se vztahují především ke zrušení tohoto místa.

"Vymyslel je Kiba, jak jinak" dodala ještě Annie a já opět začala ignorovat.

Pokud to vymyslel Kiba, bude to k ničemu. Přesto jsem na půl ucha poslouchala.

"Prý nás.." zasekne se bílovláska a pohlédne na dvojčata. "Hm?" pronese Kiki zvědavě. "Já....vlastně to chci říct jen Luně.....není to až tak důležité" změní najednou přístup Annie. "Pokud to vymyslel Kiba, je to zajímavé pro nás všechny" prohodí Lin se zavřenýma očima a hlavou opřenou o ruku.

Nevyspala se nejlíp. V noci jí všechno bolelo, a navíc si lehla blbě, takže si připadala 'pomačkaně'. Aspoň tak nám to řekla.

"Já nevím.." podrbe se Annie na zátylku.

"Pokud to neřekneš, tak jsi s tím neměla vůbec otravovat" zkousne si ret Luna. Annie se k ní otočí. "Chtěla jsem to říct jenom tobě, protože nechci zatěžovat ostatní" zavrčí Luniným směrem. "Hej, Annie" vložím se do toho. Svůj pohled přesměruje na mě. "Nikdo tě nenutí do toho, aby jsi to řekla, ale myslím, že pro nás všechny bude lepší, když se dozvíme něco nového" pokusím se o přátelský tón, ale ona se mírně zamračí. "Tak aspoň dvojčata" zašeptá pak směrem ke mně, Luně a Lin. Kývneme, a jediné co teď můžeme dělat je, že počkáme až budeme sami.

°

°

°

"Takže Astro. Můžeš mi laskavě povědět, kde jste se nacházeli před tím, než jsi se svýma blbýma bratrama vzala roha?" ozve se Kibův hlas.

"Ne...proč to vůbec chcete vědět?" křikla jsem na něj, ale můj hlas se v půlce věty zlomil. "Ptám se na to každého- to jen aby sis nemyslela, že jsi něčím jedinečná, bílovlasé monstum" pousmál se velitel a přešel ke mně.

*Zatraceně....proč mi nedošlo, že jsem vybraná zrovna na dnešek?! Proč zrovna dnes?!* prolétlo mi hlavou, a byla jsem naštvaná sama na sebe.

Mé obvyklé vybrání bylo ve středu a sobotu. Ve středu jsem tu byla většinou s Lunou, v sobotu s dvojčaty.

Lin mi řekla, že Kiba nebere jednovaječná ani dvojvaječná dvojčata moc vážně, a považuje je za jednoho člověka. Proto měly Kiki a Miky 'mučednické dny' ve stejném čase.

"Řekneš mi něco, nebo tu budeš prostě jen tak sedět a zarytě mlčet?" zeptá se znovu Kiba. "Namám náladu vám něco objasňovat" zašeptám, a na obličeji mi po této větě přistane Kibova pěst. Syknu, ale neříkám, že jsem to nečekala.

"Přestaň to prodlužovat" zavrčí.

Omlouvám se za překlepy, a nějaké nesmyslné věty :)

Na obrázku je Astro :)