Dívka V Chlapeckém Oděvu (Mukami's Past)

Zpověď

"Zítra po obědě se u nich mám stavit. Nejspíš mi to ještě překontroluje a něčím ošetří" vysvětlím Leonardě stručně, jakmile se na mne dívka vrhne s otazníky v očích při vstupu do pokoje. 

"Víš, nad čím stejně furt musím přemýšlet? Jak se ti to stalo" prohodí tajemným tónem a odtáhne se. "To jsi vážně byla tak neopatrná, žes prostě šlápla do střepů? Oběma nohama?". 

"Ani bys nevěřila, jak to je teď všude na cestách zaneřáděný!" kývnu, snažíc se o co možný nejlepší herecký výkon. "Hráli jsme s klukama na honěnou a já vyběhla na cestu. Samozřejmě bez bot. No, a kvůli mojí blbosti mám teď Alfréda. Ale jak vidíš, zítra už se zase budu moct pohybovat normálně, takže...dobrý, ne?". 

Leo s úsměvem kývne hlavou. 

Využiji příležitosti a zeptám se ji na otázku, kterou jsem s ní chtěla rozebrat už dřív. 

"Hele, Leo...tys Nady věřila? Myslím to s tou dvanáctkou..Že je to kluk, a že si tím je jistá". 

Hnědovláska si neodpustí úšklebek. "Bylo mi hned jasný, že tě to bude zajímat". Pokrčí rameny. "Upřímně nevím, co si o tom mám myslet".  

"Jak jako 'nevíš'?". 

"Podívej se na Nady a řekni: 'jo, ta holka je pravdomluvná'. Vidíš? Nejde to, protože už jen ta dvě slova spolu nedávají smysl. Má to po Nano". 

"To, že působí tak nevěrohodně?".

"Hm," Leo krátce kývne. 

"Takže...jsi jí nevěřila?" ujišťujícím tónem se jí zeptám znovu. 

"Ne, nevěřila. A ty bys jí taky neměla věřit všechno. Ve dvanáctce sice někdo je, ale to, jak vypadá, nebo kolik mu je let, to už není naše záležitost" zvážní. 

"Není naše záležitost? Tos zapomněla, že je to pokoj Mukamů?" přimhouřím oči. Leo se na mne smutně podívá. 

"Hele, Astro...něco ti chci říct. Už nějakou dobu. Pochopím, když mě nebudeš chtít poslouchat, ale to bude jen poukazovat na to, že mám pravdu". Otočím Alfréda k ní a zamračeně ji vyzvu, aby se dala do řeči. Ona si jen povzdechne a tiše začne: 

"Astro...vím, žes měla Mukamy ráda. Bylo, a furt to na tobě je vidět. Ale nemyslíš, že je už čas se od nich odpoutat? Stejně jako přišli do tvého života, tak zas odejdou. Pořád mluvíš o tom, jak moc ti chybí, ale když se tě zeptám, co se stalo a kde jsou teď, lžeš mi. Vím to. Zatím jsi mi neřekla ani jedno rozumné vysvětlení, proč se nevrátili s tebou. Neříkáš mi vůbec nic, když už o tom mluvíme. Ptala jsem se, jak se ti do nohou dostaly střepy-"

"ale to jsem ti přece teď řekla!" namítnu hned. 

"Ano? Jak se ti to tedy stalo? Zopakuj to prosím ještě jednou" vyzve mne. 

Její sebedůvěra mě rozhodí. 

"Hráli jsme přeci na schovku a já vyběhla na cestu a tam byly ty střepy". Snažím se znít stejně pevně jako ona. Leo se mnou přeruší oční kontakt a zklamaně kývne. 

"Veděla jsem, že si to celou dobu vymýšlíš". 

"Co?Ne!-" jsem přerušena Leiným nyní chladným hlasem.

"Před chvílí jsi mi tvrdila, že jste hráli na honěnou, Astro-chan". 

"Ugh, není to moje chyba. Už jsi přesně nepamatuju, jak to bylo. Jsou to maličkosti. Hlavní přeci je, jak se to stalo, ne??" zvýším hlas. Pár lidí se po nás ohlédne. Leo to zmerčí a chytne mě za ruku. "Pojďme ven" vybídne mne. Souhlasím a za chvilku se nacházíme v jídelně, která je pro tuto chvíli téměř opuštěná. Výjimkou je pár dětí, které u stolu v rohu hrají jakousi deskovou hru a pár dalších, které si u dalšího stolu kreslí. Leo mě zatáhne k nejvzdálenějšímu stolu, kde normálně sedí devítky a posadí se proti mně.