Astro Dalili je sirotek. V dětském domově slečny Simmonsonové, kde vyrůstá, je dvanáct pokojů, z čehož má každý specifické obyvatele. Jsou tu osamělí i přátelští, lenoši i darebové, hlupáci i opravdoví chytrolíni. Poslední pokoj, dvanáctku, obývají...
Nevěřícně opět přejedu zpátky. Pořád si tím nejsem jistá. Znovu položím kloubky prstů na dveře a znovu se ozve ťukání - tentokrát však ode mne.
"To... To jsi byl nebo byla vážně ty? Prosím, zaťukej ještě jednou. Já... Potřebuji se ujistit".
Po zhruba dvou sekundách se ozvou tři zaklepání jako odpověď - nyní však jistější než ta předchozí. Vychází to zpoza dveří.
Ano, opravdu zpoza dveří.
Vytřeštím oči.
"Ó... můj..." zašeptám si pro sebe, než propadnu neskrývané radosti.
"Ty tam jsi! A dokonce slyšíš! Celou dobu mě slyšíš! Nemluvím si sama pro sebe! Nejsem magor!" Okamžitě si pak však překryji pusu.
Myslím, že ten nebo ta za dveřmi by se mi pak už v životě neozval, kdyby se o něm/ní mojí vinou dozvěděl celý sirotčinec.
Když ztlumím své nadšení, napadne mě nejmíň milion otázek na které bych se dotyčného mohla zeptat. Na druhou stranu ale vím, že i když se ozval či ozvala, neznamená to, že mi o sobě bude chtít něco říct.
Začnu tedy jednoduše.
"Jak se jmenuješ?"
Nic. Znovu to otravné ticho.
"Ah, promiň, zapomněla jsem" plácnu se do čela "můžeš odpovídat jen ano ne. Fajn tak... Jsi dívka?"
Ozvou se dvě zaťukání.
*A to má být jako co?*
"Předpokládám, že to znamená ne" zkusím to.
Tři zaklepání.
Ano, dva klepy jsou zápor, tři kladná odpověď.
Jsem štěstím bez sebe, že chápu jeho systém a přitom je mi on ochotný odpovídat. A ano, teď už vím, že můj posluchač je chlapec. Opět.
Pousměji se.
"Dobře... Tak třeba: máš černé vlasy?"
Teď se na druhé straně nic neděje.
*Možná se mu prostě jen nechce mi o sobě nic říct*.
"Je to špatná otázka? Urazila jsem tě něčím?" Dvě zaklepání. "Tak... Co? Nemáš černé vlasy? Nebo co je špatně?" potichu zapochybuji. Později dospěji k dalšímu názoru.
"Třeba... Jen nechceš odpovědět, co?" Tu větu pronesu spíše k sobě. K mému překvapení se ozvou tři klepy.
*Fakt nechce odpovědět*.
"Tak dobře... Co třeba..."
°
°
°
Ten den, kdy mi neznámý začal odpovídat, jsem měla štěstí. Leo se vracela ze zahrady déle a já si neuvědomila, jak rychle čas letí. Díky Bohu jsem se do pětky dostala asi o pět minut dřív než Leonarda. Byla se mnou spokojená a udělila mi pochvalu. Zjevně zapomněla na naši předchozí konverzaci. I já byla spokojená. Ten kluk ve dvanáctce mi o sobě řekl spoustu věcí a ukázalo se, že i když komunikoval pouze klepáním a odpověďmi 'ano' 'ne', je velmi chytrý a bystrý. Na druhou stranu ale stačil sebemenší zvuk či šramot, a on okamžitě utichl. Byl velmi plachý a občas mě dokonce pozastavil, když zaťukal uprostřed mé řeči, aby se přesvědčil, že jsem tam sama. V hloubi duše jsem se tomu musela smát. Bylo to roztomilé.
°
°
°
Dnes po obědě nám slečna Simmonsonová řekla, že máme ještě chvíli počkat, že nám chce prý něco sdělit. Aiko - jednička s fialovými vlasy a fialovýma očima - poznamenala, že tu nejsou všechny pokoje. Chyběly některé dvojky, jedenáctky a samozřejmě dvanáctka. Začala jsem se trochu ošívat.
Je jasné, že ostatní pokoje budou chtít, aby přišli všichni - včetně 'neznámého'.
Slečna Simmonsonová namítla, že dívky od dvojek jsou nemocné, a jedenáctky se prý také necítí zrovna dvakrát nejlépe. K poslednímu ale neřekla nic. Bylo vidět zklamání ostatních. Já jsem v tu chvíli však jásala.
"To, co si tu řekneme, jim pak sdělí tady slečna Harumi, která se již dnes vrátila z města" objasní slečna Simmonsonová, a rukou poukáže na nenápadnou ženu za sebou.
*Tak to je slečna Harumi... To je poprvé, co ji vidím*.
"A nyní už k věci". Jídelna se poněkud zklidní a všichni věnují Simmonsonové pozornost.
"Takže..." ujme se slova"...jak jistě víte, mým cílem je vás naučit věci, které byste se měli učit ve škole. Někteří z vás - kteří odešli od rodičů o něco později - vědí, jak vypadá normální škola a jak probíhá vyučování. Duchovní z místního města mi navrhl něco, co zní velmi výhodně. Návrh nese název 'Škola pro děti bez domova' a vesměs se to týká toho, že každý týden od pondělí do čtvrtka se budeme chodit do kostela učit, v pátek pak budeme chodit na mše. Také samozřejmě budeme pomáhat v různých pracích". Ozve se hromadné bučení, a když se ohlédnu, zjistím, že protestují hlavně jedenáctky. Podívám se na Leo, která pouze protočí oči a znovu se obrátí k vedení sirotčince. I hluk je po pár sekundách utišen, když se místností ozve hlasitý povel slečny Harumi: "Tiše!" Nato přednáška pokračuje: " Vaším učitelem bude samotný kněz - už jen to něco znamená. Měli byste skákat nadšením. Nebudu nikomu tolerovat absenci, jen tak pro vaši informaci..."
"Slečno!" zvolá jeden šesťák, a vystřelí rukou nahoru. Hnědovláska ho sjede otráveným pohledem, ale pak se zeptá: "co je, Kyojo?"
"Říkáte, že tam tedy musíme chodit všichni! A všichni... Tím jako myslíte všichni mínus dvanáctka?"
Pár lidí se dá do smíchu. I jemu hraje na tváři rozjařený úsměv.
"Velmi vtipné" pronese slečna jedovatě. "Zas si sedni a mlč".
Kyoja tak učiní, ale culit se nepřestává.
"Jak jsem řekla, škola bude povinná! Vzdělávání se budou účastnit všichni od pěti let výš. Vzhledem k tomu, že si nemůžeme dovolit rozdělování na třídy, budou tu dvě skupiny: Bety - začátečníci. Mezi Bety patří všechny děti mladší deseti let. Alfy jsou deset a více. Taktéž Bety budu připravovat já, Alfy pan kněz. Toto vyučování bude ale zatím pouze experiment, jestli by něco takového mohlo probíhat v kostele. Pak kněz mi dokonce sdělil, že pokud by tento plán vyšel, možná byste mohli pokračovat na normální střední školu". Tentokrát uslyším vypísknutí jedniček. Ty se však zklidní samy.
"Dobrá! Začínáme příští týden!" tleskne ředitelka. Právě ono tlesknutí jako by probudilo zbylé děti z transu. Jídelnou opět zavládne hluk, bručení, tuna otázek a zaskočené výrazy.
"Můžete se odebrat do svých pokojů. A nechci slyšet žádné stížnosti!"
Ozve se rachot odstrkovaných židlí, pobavené hlasy a zvuky mnoha chodidel.
Počkáme s Leonardou, až se jídelna trochu uvolní a pak následujeme skupinku promíchaných sedmiček a devítek.
Přeju Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok 2019! ☺
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
