Guardian angel (Hyunlix)

12.

Než začnu. Doufám, že se v příběhu neprojeví můj momentální psychický stav.
Tohle je jediná cesta, jak se v mém případě uklidnit, ale rozhodně nechci, aby to nějak znehodnotilo příběh.
Prosím, promiňte mé chyby a překlepy, které se mohou vyskytovat v textu. Budu se snažit to napsat, co nejlépe.
Děkuji 🕊️💕

Poslední hodinu čistého času, před koncem jeho výuky, měl Felix praktickou část.
Takže tanec s Minhem a Hyunjinem.
Celou dobu to pro ostatní probíhalo naprosto klidně. Pro Felixe byla atmosféra dost napjatá.
Hyunjin ho neustále sledoval a nebyla chvilka, kdy by se na menšího blondýna nedíval.
Na druhou stranu to vypadalo, že si snaží držet lehký odstup od svého nejlepšího kamaráda. Felix měl tendenci přemýšlet co se stalo, ale raději to zavrhl. Přece mu do toho nic není. Neměl důvod se zajímat o cizí věci. Jenže, Hyunjinovy pocity a problémy by ho měly zajímat. Bylo to tak matoucí.

Felix se snažil opakovat kroky po vyšším, ale jeho hlava byla obklopena myšlenkama. Nebyl schopný se pořádně zapojit. Proto opustil kolektiv a šel si sednou na zem do rohu, tak aby nepřekážel a zároveň na všechny viděl.

Teď bysme se měli vrátit k tomu důležitému.
Jak chce Felix napravit Hyunjina a jak se sakra vyhne tomu, že v bistru bude muset sundat roušku?
Kde se stala chyba, že ho tu někdo zná?
Tohle se přeci nemělo stát. Měl být v anonymitě. Neměl ho tu nikdo znát, protože vypadá pořád stejně.
Akorát mu to neusnadňuje práci.

Pihatý anděl byl tak zabraný do svých myšlenek, že ani nepostřehl, že polovina lidí už je pryč.

„jdeš teda s náma?” Minho se zastavil před Felixem, který na něj spěšně zvedl hlavu a vypadal vyděšeně. Nečekal, že na něj někdo promluví. Tím ho Minho vytrhl z jeho vlastního světa a mladší se leknul

„ah promiň, co jsi říkal?”

„jestli jdeš s náma do toho bistra” Minho zopakoval svoji otázku a Felix jen kývl hlavou. Už to slíbil, tak by bylo blbé z toho vycouvat
„ještě mám takovou jednu otázku. Možná bude trochu nepříjemná, ale nejsem si tím jistý”

„hmm, ptej se” Felix se postavil, vzal si svůj batoh a otočil se na Minha, který přemýšlel jak se zeptat, aby to nebylo blbé. Či něco takového.

„máš s Chanem společnou minulost?”
Felixovi se po tomhle zatajil dech. Otázka to nebyla zrovna příjemná a musel lhát

„minulost? Ne, téměř ho neznám. Potkal jsem ho až tady”

„jsi si jistý? Já jen. Oba jste z Austrálie, takže kdybyste se náhodou potkali tam, nebo tak. Chan vypadal, že tě zná, ale možná se mi to jen zdálo. Dost divně mluvil, skoro jako Hyunjin. Anděl sem, anděl tam. Tebe to neotravuje? Dlouhán říkal, že jsi mu řekl, že i oni mohou být mezi náma, nebo něco takového. Nepamatuju si to přesně”

„Minho hyung. Nevím na co reagovat dříve” Felix se uchechtl
„takhle. Je možné, že jsem se s Chanem už potkal, ale nepamatuju si to. Další věc, v Austrálii je přes dvacet pět a půl milionů lidí. I kdybych ho potkal na ulici, tak je pravděpodobnost, dost malá.
A ti andělé. Já nevím, ne každý tomu věří. Nebudu tě přesvědčovat o něčem, když tomu nevěříš. Jak jsem řekl Hyunjinovi, kdo nezažije neuvěří.
Jsem si jistý, že je tu více takových entit, ale můžu se mýlit. Nemá to smysl rozebírat”

„jo, asi máš pravdu. Nebudeme se v tom rýpat” brunet pokýval hlavou. Přišlo mu, že Felix ví o čem mluví a nic si necucá z prstu
„tak pojď, ať na nás zbytečně nečekají dlouho. Hyunjin dokáže být dost netrpělivý. Pak s ním ten čas vydrž”