Guardian angel (Hyunlix)

53.

20. listopadu 2020

Australie, po druhé hodině odpoledne.

Felix pomalu opouštěl pozemek školy a šel po velmi známé cestě. Nohy ho nešly přesně tam, kam naposledy. K tomu proradnému přechodu, který mu byl naposledy osudový.
Felix se už od rána smiřuje s tím, že to prožije znovu. Že na tom blbém přechodu umře.
Nebo spíše až v nemocnici.

Felix se snažil aspoň trochu zpomalit chůzi, ale nešlo to. Šel přesně stejně rychle, jako předtím. Vůbec si neuvědomoval, proč to tak naposledy udělal. Proč domů skoro běžel.
Bylo to kvůli tomu, že to byl jeho poslední den a mohl se chystat do Koreje?
Teď by nejraději šel pomalu a vyvaroval se veškerému nebezpečí.

Nešlo to.
Musel jít svižnou chůzí a rovnou k tomu přechodu.
Felix dýchal hodně rychle. Začínal se bát.

Zastavil se na kraji chodníku a na semaforu měl červenou.
Žaludek se mu stahoval a bylo mu na zvracení.
Po čele mu tekl studený pot a ruce se mu třásly. Téměř nikdo tam nebyl. Jen asi jeden člověk stál nějaký kus za ním. Asi byl jediný blázen, který si musel stoupnout tak blízko kraji. Najednou si vzpomněl, jak zachraňoval Hyunjina.

Blondýn chtěl udělat krok dozadu, ale tělo ho neposlouchalo. Nemohl se ani hnout. Nešlo to.

Byl to konec?

Proč se sem musel sakra vrátit?

Felix koukal se smrtí v očích na semafor a byl si jistý, že zachvilku blikne zelená a bude po všem. Bude konec.
Půjde tentokrát do pekla?
Bylo mu řečeno, že se nemá tak rychle vracet. Mohlo by to být?

A opravdu, během chvilky se barva změnila na zelenou. Felix na sucho polknul, dech se mu trhal.
Žaludek svíral. Hlava se mu točila, slzy tekly z očí a rty se třepaly.
Nechtěl tam.
Snažil se své nohy brzdit. Jeho kroky byly velmi krátké, téměř jako když nima šoupal.
Nechtěl se dostat na ten přechod, ještě ne.
Ještě ne.

Zrak měl zastřený slzama. Nemohl pořádně dýchat a celé jeho tělo se pralo s ním samotným.
On chtěl udělat krok dozadu, jeho nohy dopředu.
Byl to boj, který zákonitě nemohl vyhrát.
Třes který procházel jeho tělem, ale nic to nezměnilo. Strach, který mu zamlžil mysl.
Zelená barva na semaforu, která mu naznačuje konec. Téměř nikdo okolo, což i naposledy bylo dost divné.
Nemohl přijmou realitu. Byl tu jen krátkou dobu.
Nemohl zase umřít.
Ne teď.

Proč ho nikdo nechytí za ruku a neodtáhne.

V jeho těle byly napnutý snad všechny svaly, jak moc se snaží vzdorovat svému osudu.
Kdyby se teď povolily, tak spadne na zem. Což by byla ta lepší varianta.
Co si budeme vykládat.

Je lepší ležet na kraji přechodu, než být v půlce sražen autem.

Jen tahle vzpomínka se mu nelíbila. Přišlo mu, jako že se čas zpomalil, všichni dělali pomalé kroky a zelená svítila nějak dlouho.
Takže, jenom přeci se tomu nevyhne?

Bude to trvat tak dlouho, dokud nepoleví a nenechá se zajet?

„pomoc.” Felix si pomyslel. Ani nahlas to nemohl říct. Nemohl volat o pomoc, aby ho někdo odtáhl pryč. Aby ho někdo zachránil a dal mu tak možnost žít.
Kdežto pohled na jeho samotného. Na uslzené tváře a červené oči. Na pootevřené rty, které by rády vypustily nějaká slova. Na celé tělo, které se třese a pomalu sune dál.
Bylo to otřesné.

Felix už se nechtěl vracet k tomu, co se dělo potom. Nechtěl znovu bojovat cestou do nemocnice a tam to druhý den vzdát.
Chtěl žít. Chtěl zpátky za Chanem. Chtěl zpátky Hyunjina.
Chtěl milovat a být milovaný.
Nechtěl umřít.