Guardian angel (Hyunlix)

33.

Felix pochodoval po chodbě nemocnice a okusoval si nehet na palci.
Byl nervózní a zároveň nevěděl, co měl od Hyunjina čekat, až ho uvidí.

„je to moje vina” Felix neustále mumlal. Nejhorší pro něj bylo, že ho tam teď nechtějí pustit a musí počkat, až se Hyunjin probudí.
Trochu nesmysl, že?
Vždyť je to jen zlomená ruka. Ale jak to říct. Musel si podstoupit operaci, takže byl pod narkouzou, aby necítil žádnou bolest a necukal sebou tolik.

„není to tvoje vina. Nikdo nemohl vědět, že se to stane. Ani ty ne” Chan zastavil Felixe, který neustále pochodoval. Byl to hrozný pohled. Felix byl bledý více než předtím. Nejhorší na tom je, že Hyunjin je jeho opatrovanec. Nic takového by se nemělo stát. Zklamal.
Ne jen ty nahoře a sebe. Ale především Hyunjina, který se teď pomalu probíral, aby mohl přijímat návštěvy

„je to moje vina. Měl jsem být s ním, nebo mu aspoň zvednout ten telefon” Felix se zastavil a zabořil svůj obličej Chanovi do hrudě.
Cítil se jako obrovské zklamání. Nechtělo se mu brečet, ale chtěl se propadnout do země. Nedával pozor na někoho, na koho měl

„poslouchej. Tohle jsou naprosto lidské věci a ty to moc dobře víš. Tohle bys neovlivnil. Prostě se to stalo” Chan hladil Felixe po zádech.
Minho s Jisungem a Binem seděli na židlích a opatrně je sledovali. Bylo to dojemné, co si budem. Ale ani jeden z nich nechápal, proč se Felix chová takhle. Ještě větší záhadou bylo to, že jediný kdo to pobíral, byl Chan.
Každý z nich totiž věděl něco jiného. Nejvíce snad jen Chan a Hyunjin.

„bude mě nesnášet. Teď nemůže tancovat, byla to jediná příležitost” Felix neustále mumlal, ale Chan mu naprosto dobře rozuměl.

„to neříkej. Určitě se ještě něco naskytne. Nakonec, to není zase až tak velká akce. Může jít na lepší. Netrap se tím” Chan pohupoval s mladším a nepřestává ho hladit

„jsem jediný, který nechápe co se tady děje?” Jisung se opatrně podíval na ty dva, kteří seděli vedle něho a oba zavrtěli hlavou. Nebyl sám, jistě že ne. Ale co mohli dělat?
Všichni viděli to samé, přesto trochu jinak. Protože ani jeden z nich neznal pravdu a Felix chce, aby to tak zůstalo

Po nějaké době, co všichni čekali na chodbě, tak se konečně dočkali toho, že můžou dovnitř.
Felix se do pokoje hnul jako první a zastavil se, až stál vedle postele. Smutně koukal na Hyunjina, který mu pohled nechtěl oplácet. Tedy zatím ne.
Ostatní přišli hned po něm a začali mluvit jeden přes druhého.
Jen blondýn byl potichu a uvnitř sebe se neustále obviňoval.
Nemohl se zbavit toho pocitu, že za to může on.
Nebyl tam, když se to stalo. Nebyl pro něj, když mu volal.
Cítil se otřesně a nevěděl, co dělat.

„děláte, jako kdybych měl umřít” Hyunjin se uchechtl. To bylo jediné, co Felix postřehl. Takže nevěděl o čem je řeč

„my? To spíš tamhle ten” Jisung ukázal na Felixe, který stále nic neřekl a jen koukal na špičky svých bot
„pěkně se předvedl. Normálně jsem z něj měl i chvilku strach”

„tak stačí. Je přirozené, že se bál, protože nevěděl, co se děje” Chan pokáral Jisunga, který nafoukl své tváře
„taky bys vyváděl, kdyby se jednomu z nás něco stalo”

„to není pravda” Jisung si založil ruce na prsou

„silné řeči” Minho do něj strčil ramenem
„ale budeš nás muset omluvit, Hyune. Tihle tři mají práci a já musím jít cvičit se skupinou. Promluvíme si později. Hmm?”

„pravda. Krátí se čas, nerad bych měl efko” Bin pokýval hlavou.

„nedělejte si semnou starosti. Nějak to tu zvládnu. Stejně mě zachvilku pustíjou” Hyunjin mávl rukou

„Felix tu teda zůstane a doprovodí tě pak domů” Chan se mile usmál. Za nějakou dobu už byli pryč.

Blondýn si přitáhl židli k posteli a posadil se. Mohl cítit, že se vyšší necítí úplně příjemně v jeho přítomnosti. Vzduch mezi nimi byl těžký a to mladšího nenechávalo v klidu.
Musel něco udělat.

„promiň, že jsem tam nebyl” Felix si nedovolil se na Hyunjina ani podívat. Strach mu to nedovolil
„jako tvůj strážný anděl jsem zklamal. Snažil jsem se, abys nepřišel o tu příležitost a nakonec se stane tohle. Kdybych tam byl, tak...”

„tiše” Hyunjin si povzdechl a chytil Felixe za ruku. Nutno dodat, že mladší seděl po jeho levici, kde jeho ruka byla naprosto v pořádku
„není to tvá vina. Je pravda, že jsem cítil zklamání, ale nic se nedá dělat. Je to jen zlomenina”

„nebudu se zlobit, když mi přestaneš lhát. Já vím, že ti to vadí. Vím, že jsi v tu chvíli spoléhal na mě a já tam nebyl. Ale prosím, nepřetvařuj se. Klidně na mě křič” Felix i přesto, že cítil teplo na své ruce, tak nedokázal zvednou hlavu, aby se na vyššího podíval.

„poslyš. Ať už jsi dělal cokoli, určitě to mělo nějaký důvod. Navíc, stejně bys mě nestihl zachránit. Spadl jsem na zem a zlomil si ruku. Joon se ti snažil dovolat. Nebral jsi to. Nakonec jsem stejně skončil tady. Jo, mrzí mě že jsem přišel o tu příležitost, ale co? Aspoň budu moct trávit více času s tebou, ne?” Hyunjin se lehce usmíval. Na jednu stranu mu bylo líto, že se toho nemůže účastnit, na druhou byl rád, že bude mít více času na Felixe.
Proč? Sám nevěděl.
Ani Felix ne. Ten jen teď opět cítil tu bolest, kterou měl v oblasti hrudníku. Přesto se snažil to nevnímat.

„kdybych to vzal...”

„tak by se nic nezměnilo. Stejně bych měl ruku v sádře” Hyunjin se posadil. Nebyl důvod aby ležel. Nebyl nemocný, měl jen zlomenou ruku

„co teď?” Felix se na něj konečně podíval. Udělal dobře. Hyunjin neměl ve tváři ani kapku zlosti. Neustále se na mladšího usmíval, až to Felixovi přišlo divné. Málo kdy ho takhle viděl.

„no co. Půjdeme spolu domů a zítra se vykašleme na školu. Když nemůžu tancovat, tak musím na přednášky” vyšší pokrčil rameny. Snad jako kdyby to bylo něco nad slunce jasného
„mám zlomenou jen ruku, ale bylo mi řečeno, že mám odpočívat a nezatěžovat se, aby se to rychleji zahojilo. Takže nějaký tanec nepřipadá v úvahu”

„jsem ráda, že si to pamatujete” do pokoje vešla doktorka, která se na ně lehce usmívala
„žádný sport a ani tanec. Ale jsem si jistá, že vědomosti z přednášek se vám hodí”
Žena ve střední věku otevřela Hyunjinovu kartu a něco v ní četla
„budu ráda, když se za pět týdnů dostavíte. To by snad už mělo být v pořádku”

„za pět týdnů” Hyunjin zopakoval a povzdechl si. Pět týdnů je přeci jen dlouhá doba. A Felix tu už nebude. Proč se to všechno má dít v jednu dobu? Mstí se mu snad někdo nahoře?

„přesně tak. Jsem si jistá, že váš přítel vás rád dovede” doktorka se neustále usmívala. Felix chtěl nějak oponovat, ale Hyunjinova ruka na té jeho, ho zastavila

„nedovede. V tu dobu odlétá do Austrálie” proč ji Hyunjin nevyvedl z omylu? Budou se všude prezentovat, jako pár? Byl k tomu důvod

„oh, tak jeden z vašich kamarádů. Každopádně nezapomeňte přijít a buďte opatrný. Můžete jít klidně domů” doktorka na ně mrkla a odešla. Felix byl značně zmatený a Hyunjin si to očividně užíval

„proč jsi ji neřekl, že spolu nic nemáme?” Felix se na něj otočil a pomalu zamrkal. Nedokázal pobrat tu logiku. Hyunjin nikdy nikomu nerozmluvil jejich vztah. Však jsou jen přátelé. Dočasně.

„máme na sebe už jen měsíc a pár dní, proč jim říkat pravdu. Nech je při tom, ať si myslí co chtějí. Nebo se ti to nelíbí?” Hyunjin nadzvedl obočí

„emm. Fajn, nechám tě při tom. Mě se to stejně zachvilku týkat nebude” i přesto, co Felix řekl, tak to cítil. Cítil, že jeho tělo na to má jiný názor. Ovšem dost bolestivý.
Ještě stále nechápal, proč. Nevěděl proč ho to bolí, však tohle by už cítit neměl, ne?
Měl by být bolesti zbaven. Není přeci člověk, je jen nějaká entita, která si na pár dní běhá po zemi a snaží se hlídat Hyunjina.
To je přeci všechno.