Guardian angel (Hyunlix)

48.

Už lehce klidnější Hyunjin seděl na gauči a neustále byl držen v Chanově náručí. Který jak se zdálo, byl jediný s Hyunjinem, který si pamatoval Felixe.
Proč?
Neměli by zapomenout všichni?

„vážně nevíš, kdo Felix je?” Chan se lehce zamračil, když hladil Hyunjina po hlavě, aby nezačal znovu hysterčit.

„vím. Přeci ten tvůj kamarád, co umřel minulý rok. To je jediný Felix, kterého znám.” Jisung byl stále zmatený z toho, co se tu děje. Neměl vůbec tušení, o co se jedná a to ho znepokojovalo.

„to je jediný Felix, kterého znáš?”

„zaspal jsem snad něco?”

„asi dva měsíce, Jisungu.” Chan si povzdechl a pomlaskl si. Co to mělo znamenat?
Proč Felix zmizel jen tak? Nikde neslyšel ani pípnutí a najednou si ho nikdo, kromě Chana a Hyunjina nepamatuje

„Hyung, já vážně nevím o čem to mluvíš? Celé dva měsíce jsou pořád stejné. Přiznávám, úplně si je nepamatuju. Ale pamatuju si, že si Hyunjin zlomil ruku, když nacvičoval na zítřek.”

„zavolej Minha. Je tu potřeba.” Chan zavelel. Zvedl Hyunjina z gauče a odnesl ho do pokoje. Proč?
Protože mladší pomalu usíná. O to lepší to je. Aspoň si odpočine.

Jisung i přesto, že byl úplně mimo, vytočil Minhovo číslo a zaúkoloval staršího, aby přišel k Hyunjinovi do bytu.

Chan mezitím položil Hyuna na postel. Přikryl ho dekou a zkontroloval, jestli opravdu spí.
Slzy měl na tvářích zaschnuté. Oči napuchlé, rty také a obličej nevypadal úplně nejklidneji.
Měl zlomené srdce, to bylo jasné. Co teď bude dělat?
Je bez Felixe, jako ztracené štěně, které najednou potřebuje péči ostatních. Už nebyl tak silný a obrněný, jako předtím.

Bylo jasné, že teď už to bude jen horší a horší, pokud se nestane něco, co zvrátí momentální stav.
Chan nemohl na Hyunjina dlouho koukat, bylo mu ho líto a sám prožíval téměř to samé. Opět přišel o osobu, která mu byla blízko, jako rodina.
A bylo to, aniž by o tom věděl. Felix najednou nebyl.
Zase.

„prospi se.” Chan zašeptal, ještě pohladil Hyunjina po vlasech a opustil pokoj.
Byl si jistý, že aspoň chvilku by mohl spát a tak se mírně uklidnit. Než se probudí a bude to to samé. Pláč a beznadějný nářky.
„už je na cestě?” starší se podíval na Jisunga, který pokýval hlavou.
Cítil se, jako kdyby mu něco ušlo. Jako kdyby nebyl dostatečně blízko Hyunjinovi, aby věděl o nějakém Felixovi, který vlezl vyššímu do života.

„smím se na něco zeptat?” Jisung si nebyl úplně jistý, jak moc bude chtít Chan mluvit, ale za zkoušku nic nedá.

„hmm.” starší se posadil má gauč vedle něj a čekal, co z mladšího vypadne.

„tajil Hyunjin něco?”

„co tím myslíš?” Chan naklonil hlavu. Nechápal, kam tím Sung míří. Sám měl teď co dělat, aby se nezhroutil. Tohle už přeci jednou zažil. No, tedy ne úplně to samé, ale bylo to něco podobného, přesto více bolestivějšího.

„já totiž nemám vůbec tušení, co se teď děje. Proč Hyunjin tak brečel a křičel. Já...” Jisung si povzdechl.
Spal snad a tohle se mu zdálo? Mohlo by být. Jako realita je to celkem divný. Dost špatný vtip.

„víš. Asi nemá úplně smysl ti to vysvětlovat. Prostě se něco stalo a potřebuju, aby se Hyunjin uklidnil a co víc, aby nebyl sám, nějakou dobu. No možná déle. Má teď plnou hlavu a jediné co, tak se bojím, že si ublíží.” Byla to pravda, ani Chan nevěděl, co všechno je Hyunjin schopný udělat, aby byl opět s Felixem. Aby byl opět se svým malým andělem, který ne něj dával pozor.
Bylo až smutné, že se musel dovědět pravdu. Mohlo to být lehčí.
Mohl si myslet, že tu Felix ještě někde je. Nemusel vědět, že zmizel ze země.