Guardian angel (Hyunlix)

52.

20. listopadu 2020

Korea
Rano

Hyunjin stál před dveřma velmi známého bytu. Ne jen, že měl strach o Felixe a o Chana, ale musel vyřídit i své problémy.
Ten den, co řekl, že potřebuje mluvit s Minhem, tak tam nešel.
Odhodlal se jít až teď.
Musel nachvilku přestat myslet na to, co se může dít v Austrálii a vyřídit tohle.

Váhavě zaklepal na dveře.
Věděl, že Minho už bude stoprocentně vzhůru, protože jako normálně, by ho šel budit, aby nezaspal.

Hyunjin chvíli čekal, než se otevřely dveře a tam stál Minho, ještě s rozcuchanýma vlasama, přesto byl už oblečený a v ruce držel kartáček na zuby.

„oh, tentokrát jdeš budit ty mě? Jsem překvapený, že jsi už vzhůru.” Minho se uchechtl a pustil vyššího dovnitř. Ten jen potichu pozdravil a vešel
„děje se něco, že jsi přišel ty?”

„já...” Hyunjin se zhluboka nadechl a podíval se na Minha, který trpělivě čekal na odpověď. Netlačil na něj, protože věděl, že je to k ničemu.
„jsem hrozný kamarád, že?”

„o čem to mluvíš?” starší se zamračil nad tím, co Hyunjin vypustil z úst.

„ty víš o čem mluvím. Nebudu se zlobit, když řekneš, že jo.”

„Hyunjine, známe se už dlouho. Co to do tebe teď vjelo? Proč jsi najednou přišel s tímhle?” Minho stál naproti němu a snažil se pochytit nějaký signál toho, jestli se s Hyunjinem něco neděje
„poslyš. Změnil jsi se, to je pravda. Jsi zlý na všechny okolo a dělá ti radost jim ubližovat. Občas jsi i na mě dost hnusný, ale nejsi hrozný kamarád. Pořád tě mám rád. Nechápu, proč jsi přišel zrovna s tímhle, ale netrápil bych se tím, že jsi pro mě hrozný kamarád. Známe se už tak dlouho a dokážu si dát jedna a jedna dohromady. Neboj se.”
Minho po své krátké řeči odešel do koupelny, kde odložil kartáček. Hyunjina nechal stát uprostřed obýváku, aby na něj počkal
„a jestli tě něco trápí, kvůli čemu jsi sem přišel, tak mluv. Víš, že tě kdykoliv vyslechnu.”

„promiň.” Hyunjin knikl. Cítil se hrozně. To co bylo už za ním se najednou vrátilo, jako boomerang. Jak Chan, tak i on museli udělat něco, pro tu svoji budoucnost.

„co jsi říkal?” Minho opustil koupelnu a šel zpátky, za vyšším, který stál se sklopenou hlavou a koukal si na špičky bot.

„omlouvám se.”

„proč se omlouváš?”

„za to, jaký jsem. Vždycky to odneseš stejně ty, protože jsi mi nejblíže. To opravdu nechci.”

„jestli myslíš to, že na tebe občas křičím za to, jak se chováš. Tak je to protože už chci, aby ses sakra otevřel a řekl mi, proč jsi se tak drasticky změnil. Na mě to tvoje chování nemá žádný vliv. Jen mi vadí, že ostatní šikanuješ. To je všechno. Ke mně jsi přístup nikdy špatný neměl.”

„nechtěl jsem takový být.” Hyunjin si povzdechl. Když si vzpomene na to, jak striktně musel se svým otcem žít. Nejraději by to všechno ukončil.

„otec?”

„hmm. Když máma umřela, tak si mě vzal do parády. Že jsem moc zženštilý, že bych měl přestat být tak měkký a jemný. Začal mě peskovat, za to, že jsem si dovolil brečet. Že je to prej pro ženský a pro slabochy. Nakonec mě trénoval skoro jako vojáka. Bez emocí, být zlý a neukazovat pravou tvář. Uzavřít se a nikomu nic neříct. Vymklo se to z rukou v den, když jsem se poprvé na střední popral. Doma jsem dostal výprask a nakonec jsem se cítil, že já jsem byl ten, který na tom byl nejhůř. Od té doby, to šlo od desíti k pěti. Zvýšila se ve mně míra agrese, protože jsem si nemohl dovolit vypustit emoce. Místo toho jsem se naučil sedět a jen koukat do prázdna. Žádný výraz na tváři. Nic. Bál jsem se mu vzdorovat. Bál jsem se vrátit do starých kolejí.”

„proto ta změna nálad. Věděl jsem, že to není jen tak, ale nevěděl jsem, že je to až tak špatný. Tvůj otec se vždycky zdál jako dobrý člověk.”

„on nikdy nebyl zlý. Jen si myslel, že by mě nezvládl vychovat tak jak si máma přála. Proto mě změnil. Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit. Přesto jsem chrlil hnusná slova a používal pěsti. Neuvědomoval jsem si, že pohled na mě, musí být otřesný. Že brzy mě budou všichni nenávidět. Jisung má pravdu, stal se ze mě děsný člověk.” jen ta představa toho, že Jisung k němu vždycky byl chladně upřímný a to, že měl vždycky pravdu. Byl to takový ten kamarád, který vás nechá se topit, abyste se naučili plavat. Nepomůže vám do té doby, dokud to opravdu nepotřebujete.
Nebo aspoň tak to má s Hyunjinem. Pro ostatní by se klidně rozkrájel.

„víš co? Zapomeňme na to. Zapomeň na to, že kdy nějaká diktatůra tvého otce byla. Ještě stále máš čas na to, aby jsi se změnil. Stačí říct, pomůžu ti. Jen se nedivej na to, co se může stát, když vypustíš své emoce. Tvůj otec tady není. Jsme tady my, kteří by byli rádi, abys byl upřímný. Abys s náma mluvil. Brečet, smát se, být smutný. To je naprosto normalni a k životu to patří. Vsadím se, že tvůj táta taky brečí, když to na něj přijde. Nedrž takové věci v sobě.” Minho vtáhl vyššího do objetí a poplácával ho po zádech.
„dej tomu čas a přestaň okolo sebe tolik kopat. Nakonec uvidíš, že všechno bude dobré. Jestli ne, tak můžeme jít brečet spolu.”

„Minho hyung.” Hyunjin se slabě zasmál. Nikdy neviděl staršího brečet. Sem tam možná nějakou slzu, ale nebyl to pláč, jako pláč.

„co? I já umím brečet. Klidně spolu můžeme vytopit celou kolej.”

„jasně, jasně. Pojďme spolu vytopit celou kolej a počkat, až se Chan vrátí z Austrálie s dobrýma správama.”

„už psal, že se prej Felix dostal sem na školu, tak třeba se vrátí s ním.” Minho se odtáhl

„to by bylo fajn.”

„máš zájem o pihaté sluníčko?” starší se zasmál. Bylo na Hyunjinovi vidět, jak mu zčervenaly tváře, ale srdce praskalo více a více.

„ani nevíš jak moc.”

„zajímavé. Ještě jsi ho nepotkal.”

„fotka přeci stačí, ne?”

Všimli jste si, že Hyunjin může měnit svoji minulost, ale Felix ne?

„to se ti nepodobá. Ale přiznávám, vypadá roztomile. Být tebou, tak se k němu chovám hezky, znáš Chana.”

„neboj se. Nemám v úmyslu někomu ublížit.”