Guardian angel (Hyunlix)

44.

„chceš o tom mluvit?” Hyunjin objímá teď už klidného Felixe, který konečně přestal brečet.
Už toho na něj bylo moc. Konec se nezvratně blížil a on se začal bát, že to nezvládne.

„ne” blondýn polohlasně zašeptal a bořil obličej Hyunjinovi do hrudě. Neměl náladu mluvit a už vůbec ne o tomhle.

„dobře, ale poslyš. Vím, že zachvilku odejdeš a všechno bude jinak, jen...můžeš si mě připustit k tělu častěji? Ještě aspoň párkrát, než odejdeš?”

„proč?” Felix k němu vzhlédl. Nechápal, proč si starší chtěl nechat dobrovolně ublížit.
Byl snad hloupý?

„protože se o tebe už nějakou dobu usilovně snažím a přál bych si, aby ta snaha k něčemu byla. Prosím.” Hyunjin věnoval Lixovi polibek na čelo a pohladil ho po tváři.
„prosím” teď už jen šepot, protože věděl, že nemá smysl Felixe do něčeho nutit.
„splň i svůj vlastní úkol, který je pro tebe”

„jak víš, že je to tohle?”

„nevím. Nějak jsem se k tomu dostal a ty jsi neřekl ne. Tak mi uvízlo v hlavě, že je to asi láska, to co jsi chtěl, ale nikdy se ti toho nedostalo. Neochuď se o to” Hyunjin nebyl hloupý. Dokázal v mladším číst, jako v otevřené knize. Bylo to lehké. Felix byl velice emocionální člověk a ostatní dokázali poznat, co se s ním děje. Jakou má náladu. Jestli bude brzy brečet, nebo ne. Jestli lže, nebo mysli něco vážně.

„já...” Felix si povzdechl a neměl na nic sílu, nakonec mu stejně zbylo jen rezignovat
„fajn. Jak chceš. Už to stejně nenapravím. Srdce se mi míní zbláznit vždycky, když jsi kolem. Asi nemám důvod dál zapírat”

„doufám, že to neděláš, protože jsem tě donutil. Pakliže se tak cítíš, tak to nedělej”

„ne, to je dobrý. Máš pravdu. Celou dobu jsi měl pravdu. Jenže jsem posera. Nevím, co mě bude čekat. Na jednu stranu chci zpátky a přestat trpět. Na druhou stranu, nechci. Chci být opět člověk a žít. Vědět, co je to pořádný život. Milovat a být šťastný. Nikdy jsem toho nechtěl moc. Jenže teď si přijdu, jako sobec. Teď to vypadá, že je toho moc. Je nemožné, aby se to všechno vrátilo”

„buď klidně ten největší sobec. Vem si všechno, co chceš. Dokud můžeš. Chytni se té pomocné ruky, dokud je natažená. Miluj, dokud můžeš.” Hyunjin neustále hladil mladšího po tváři. Potřeboval, aby byl Felix klidný a nezačal znovu brečet. Aby to všechno hodil za hlavu a dal Hyunjinovi konečně prostor k tomu, aby mu ukázal, že v jeho náručí bude milovaný.
Vyššího ruka se z tváře přesunula na bradu, kterou uchopil mezi palec a ukazováček.
„vím, že se to lehce řekne, ale nejsi sám. Nechci abys trpěl sám. Klidně budu s tebou. Budu kvůli tobě trpět a ničeho nebudu litovat” hned poté Hyunjin spojil jejich rty, jen v lehký polibek, který měl mladšího ujistit, že to myslí naprosto vážně.
„chci, abys věděl, že jsem neztratil zájem a je mi jedno, že je to pozdě. Ještě pořád máme pár dní čas. Tak pojď a buď sobecký. Buď ten největší sobec”

🕊️

„dejme tomu, že ti dva se teď opět usmířili. Nebo ne, posunuli jejich vztah na další level. Ale nemůže Felix zůstat, když už se rozhodl takhle?” Jisung koukal na Chana. Dožadoval se odpovědi, protože starší toho věděl nejvíce.

„říká se, že s první láskou nám většinou není souzeno být. Hyunjin je Felixova první láska a naopak. Asi to tak má být. Felix nemůže nic udělat, aby mohl zůstat. Bohužel” Chan si povzdechl. Na jednu stranu byl šťastný, na druhou stranu ne.
Celé se to ubírá špatným směrem. Nechce, aby mu Hyunjin připomínal Felixe více, než je nutno.
Bál se, že se z toho nakonec zblázní více, jak vyšší, který se bude muset přenést jen přes zlomené srdce. Kdežto Chan, tam to bude těžší.

„říkáš tedy, že tohle celé je jen začátek a Hyunjin se stejně pohne zmista, stejně tak Felix?”

„pravděpodobně. Nechci za ně mluvit. Ani jeden z nás nebude s Felixem v kontaktu. Nikdo z nás nebude vědět, co se s ním děje. Je potřeba věřit tomu, že všechno bude dobré. Možná se modlit” Chan pokrčil rameny a neustále přemýšlel, proč mu Felix nechal to pírko. Nemůže to být jen kvůli tomu, že se to stává jen ve výjimečných případech. Něco za tím musí být.

„modlím se, jen když dělám zkoušku. Jak to mám jako udělat teď?”

„věř mi, tentokrát budeš slyšen” ne jen v ten den, ale i teď. I teď je tam nahoře slyší. Jen některá přání není možné vyplnit boží vůlí. Je zapotřebí snaha.

„hyung. Dejme tomu, ale čemu to pomůže?” Jisung ani jednou nespustil pohled ze staršího, který se snažil přijít na to, jak se z tohohle vymotat a říct Jisungovi, aby o tom moc nepřemýšlel.

„nevím, možná tomu, aby se Felix vrátil. Nebo aspoň tomu, aby Hyunjin netruchlil. Ale teď nemá smysl to rozebírat, ještě se nic nestalo. Nechme je chvilku cukrovat. Až přijde na hotovou věc, tak to budeme řešit. Teď ne”

„když já pořád nechápu, proč musí odejít” Jisung nafoukl tváře

„prostě musí. Nemá jinou možnost. Teda byla tu, ale k ničemu to není. Jak můžeš vidět, Felix musí stále odejít”
Ano ano. Pravidlo číslo tři a pět. Neprozradit svoji identitu, nebo se nezamilovat do smrtelníka.
Bylo očividné, že tam nahoře to momentálně neřešili. Nějaké pravidlo pět, bylo pro Felixe zbytečně, když to byla vlastně jeho touha, se zamilovat.
Pravidlo číslo tři, byl donucen to Hyunjinovi říct. A Chanovi? Co se toleruje tady?
Těžko říct. Je to protože ho poslali do lokality, kde ho jen přeci někdo zná?
Možná.
Takže dejme tomu, že pro Felixe nějaká pravidla nefungují. Nepohnul by se z místa.

„co to bylo za možnost?”

„to ti neřeknu. Prostě podívej. Nevrtej se v tom, jinak ti zalepím pusu sekunďákem a zavřu tě do skříně. Jsi až moc zvědavý. Není to zdravé” Chan si skřížil ruce na prsou. Už mu to lezlo na nervy. Sám nechtěl přemýšlet nad tím, že tu Felix opět nebude a co dělá Jisung? Neustále mu to připomíná. Je to pořád dokola. Už je z toho unavený.

„jsi zlý”

„nejsem, jen ty jsi zbytečně zvědavý. Běž za Minhem, určitě tvoji společnost ocení, když už ví, že ho máš rád”

„co z toho, že to ví. Když řekl, že bude dělat, že nic neslyšel?”

„chtěl tě jen uklidnit. On to slyšel až moc dobře a dává to najevo, jsi jen slepý. Teď běž” Chan ho nenásilně vyhnal z bytu, aby mohl mít trochu klidu.
Jisung s nafučeným obličejem se zvedl a sel pryč. Něco si mumlal, ale tomu už starší nerozuměl a ani po tom netoužil.
Chtěl vypnout a nachvilku nepřemýšlet nad tím, co se za pár dní stane.