Guardian angel (Hyunlix)

5.

Po náročném dní, plným "překvapení" se Felix konečně dostal na byt. Byl vyčerpaný. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky.
Neustále musel přemýšlet nad tím, jak se vypořádat s Hyunjinem a co víc, jak se vyhnout Chanovi.
Jak se mohlo stát, že si jsou tak blízko, přesto hodně daleko?
Celý den to bylo jen o tom, aby odmítal Jisunga a tím se tak vyhnul Chanovi.
Je to utrpení na zemi. Co si hudem. Felix už nevěděl co dělat. Začínal být zoufalý a když si tak vzpomene, tak vložit své dva měsíce života do školy, se mu moc nezamlouvá. Vždyť tam může umřít. Ne, nemůže.
Co to zase patlám?

Felix padl unavený a hladový do postele. Ležel na břiše a hlavu měl zabořenou do polštáře. Byla to čistá zoufalost.
Tak už mu někdo pomocte, ne?

Všechny jeho myšlenky se motaly jen okolo tohohle. Nedokázal vypnout. Bylo to jako prokletí. Ubohý anděl, který musí splnit jeden naprosto nesmyslný úkol.
Už jen podle toho, co dneska viděl, zjistil že to nebude tak jednoduché. Hyunjin je až moc divoký, protivný a kope okolo sebe. Prostě jen ubližuje ostatním, i když třeba nechce.

„vždycky když sem přijdu, tak je tu větší a větší bordel. Nikdo tě neučil uklízet?” Felix zvedl hlavu, když slyšel hlasy přicházející z kuchyně.
Vypadalo to, že se Hyunjin vrátil, ale ještě s někým.
Felix se zvedl a přešel k zavřeným dveřím.
Pomalu je otevřel a jen trochu nakouknul.
Stál tam Minho, Jisung a ještě někdo. Jistě, že to bude Chan. Jako kdyby toho nebylo málo, ještě musíjou sem. Bohužel je to zvyklost Hyunjina, který si sem vedl návštěvy úplně běžně.

„Felixi!” Jisung se otočil a nadšeně vykřikl. Pihatý okamžitě zabouchl dveře a utíkal zpět do postele, aby se schoval. Nikdy nemůže vědět, kdo sem přijde.
Ani trochu soukromí.

„hlavně ať sem nikdo nejde” Felix si šeptal pro sebe a koukal na stěnu. Co když ho viděl i Chan a on si toho nevšimnul?
Ah...
Dveře od pokoje se pomalu otevřely a Felix se modlil, aby to byl maximálně Hyunjin. To je to nejmenší zlo.

„není ti dobře?” jemný a zároveň klidný hlas se zaryl Felixovi do uší.
Ne, ne, ne, ne, ne.
Blondýn si přikryl hlavu dekou a lehce se třásl. Byl to strach?
Byl.
Bál se, že se prozradí. Není možný, aby si ho Chan nepamatoval. Jediné, co tady má za úkol, je Hyunjin. Ne se ještě starat o to, aby se schoval před Chanem.

„hmm” bylo to jediné, co ze sebe Felix dostal. Doufal, že takhle Chan odejde. Jenže ne.
Sedl si na kraj postele a koukal na mladšího, který byl schovaný pod dekou.

„chceš něco? Čaj? Nemáš hlad?” ah, byl pořád stejný. Neustále starostlivý a milý. Nic se nezměnilo, jen se mu udělala nehezká díra v srdci po to, co Felix umřel.

„ne” Blondýn zašeptal a nehodlal se ukázat. Chtěl, aby Chan odešel. Neměl na to to srdce, aby se schovával. Taky ho chtěl vidět. Chtěl ho obejmout a už nepustit, ale nemohl. Nemohl to udělat.

„tak ho nechej” Minho, který je sledoval s Jisungem ode dveří, se konečně ozval. Něco mu neseděl. Asi tak stejně, jako mladšímu. Nevěděl proč Felix neustále před Chanem utíkal. Bylo to až zvláštní si myslet, že se vrátil, nebo neumřel.
Po téhle myšlence, by si Jisung mohl klidně zajít pro odbornou pomoc.

„chci jen pomoct” Chan si povzdechl a zvedl se z postele. Ještě jednou se ohlédl po mladším, který stále neukázal svůj obličej.

„já vím, já vím” Minho ho poplácal po rameni a šli spolu zpět do kuchyně, kdy Jisung sledoval Felixe s našpulenými rty. Začne ho snad podezírat?

„ty Felixi...” Jisung za sebou zavřel dveře a šel k posteli. Chytil za kraj deky a deku odtrhnul. Felix se na něj vylekaně podíval. Oči měl vytřeštěné a pusu lehce otevřenou.
Ovšem jediné, čeho si teď Jisung všímal, byla jeho medová pleť posázená pihama.
„woa, kdo by čekal, že v jednom bytě budou bydlet dva krasavci.... Každopádně, to je teď jendno. Děje se něco?”

„neděje” Felix uhnul pohledem. Bylo to tak těžké? Bylo tak těžké se vymluvit? Bylo.
Nemohl říct pravdu. To nejde.

„ale já si myslím, že děje. Proč se před Chan....”

„potřebuju pomoct” Felix ho přerušil a posadil se. Jisung na něj zmateně koukal

„pomoct? S čím?”

„s Hyunjinem” Felix si povzdechl. Bylo to lehce ponižující, ale nedalo se nic dělat.

„s Hyunjinem?” Jisung se ušklíbl a přísunul se blíže k blondýnovi
„líbí se ti?” brunet zakmital obočím a laškovně se na Felixe usmíval.

„co?! Ne!”

„ne? Ale já bych řekl opak. Proč s ním chceš pomoct?”

„fajn dobře. Máš pravdu. Líbí se mi, tak mi prosím pomoc” Felix se vzdal. Musel to nějak zamaskovat, to dá rozum

„celkem tě lituju. No každopádně, co chceš vědět?” Jisungovi se tohle úplně nezamlouvalo. Pokaždé když se našel někdo, komu se Hyunjin líbil, tak to nedopadlo dobře. Ale třeba to s Felixem bude jiné, že?

„co má rád?”

„rád? Sebe”

„ah díky, to mi opravdu pomohlo”

„podívej. Když mu nedáš nic, kde se nachází lilek nebo cibule, tak je to asi jedno. Má rád sladký, ale ani ovocem ho neurazíš. Rád chodí na noční svačiny, takže když ho pozveš na kuře, tak si myslím, že to bude dobré. Miluje kafe, bez něho se téměř neobejde. Má rád novou módu, takže i kouskem něčeho pěkného, ho uctíš. Já nevím, je trochu komplikovaná osobnost. Když se budeš zdát moc submasivní, tak se toho chytí a bude dělat všechno pro to, aby tě od tud vyštípal a ještě ti uškodil. Když mu dáš moc velký prostor, tak na tebe rychle zapomene. Chtělo by to, ho chytit do pasti. Prostě do klece. Ale ty se zdáš až moc hodný a milý. Dokážeš to ustát?”
Jisung se díval na Felixe s obavou vepsanou ve tváři. Hyunjinovi je jedno komu ublíží
„dokážeš se vypořádat s jeho nenávistí?”

„dělám to celou dobu, ještě nikdy neřekl nic pěkného. Tohle zvládnu, neboj se. Mně už nic neublíží” Felix se uchechtl. Bylo jasné, že pro něj jsou city zakázané a nemohl se zamilovat. Proto je tohle pro něj naprostá hračka
„jen to nikomu neříkej. Neříkej, že se mi líbí. Je to jen mezi náma”

„neboj” Jisung k němu nastavil malíček a Felix se usmál. Svůj zahákl za ten jeho a tím uzavřeli dohodu a slib, který Jisung nesmí porušit. Tedy, aspoň by neměl.