Guardian angel (Hyunlix)

47.

Dobře, tak jsem to zvládla ještě dneska 😁
Jsem na sebe pyšná 🤗
Mimo jiné dnešní Majáles byl celkem haluz, raději jsem utekla. Ale zmrzlina bodla. Každopádně jsem každý rok na střední o nic nepřišla.
Jsem se s vámi trochu podělila o svůj den 😅
Teď už tedy příběh, ať nezdržuju 😁

„dám si rychlou sprchu, počkáš chvilku? Ještě máme celý den.” Hyunjin se díval na Felixe s nadějí vepsanou ve tváři.

„jo.” blondýn vydechl, když se díval na svůj sbalený kufr, který se nachází kousek od vchodových dveří. Měl divný pocit a nebyl zrovna nejhezčí.
„jen vydrž.” Felix ještě stihl zastavit Hyunjina, než se zavřel do koupelny.

„co? Chceš si dát sprchu semnou?” vyšší se uchechtl. I když věděl, že posledních pár hodin bude dost těžkých.

„jistě že ne.” Felix ho praštil do ramene, ale kvůli tomu ho nezastavoval. Tohle mělo jiný důvod.
Strach.
Strach z toho, že je to naposledy, co Hyunjina uvidí. Žaludek se mu stahoval. Srdce svíralo a vynechávalo. Hlava ho bolela a tělo bylo opravdu slabší a slabší.
Že by přišel ten čas?
Felix neměl tušení, jak to pozná, ale něco mu říkalo, že to není jen tak. Že to bude rychlejší, než si myslel.
„ať už se stane cokoli, mysli na mě. Budu ti neustále za zády” Felix se slabě usmál a svými dlaněmi okupoval Hyunovy tváře.
Starší vypadal zmateně a neměl tušení, proč to mladší říká. Však spolu mají ještě nějaký ten čas, ne?

„Felixi, proč...” Starší byl okamžitě umlčen Felixem, který přilepil své rty, na ty jeho. Bylo to naposledy?
Oba doufali, že ne.
Ale ten pocit toho, že se Felix pomalu loučí, byl silnější.
Hyunjin začal chápat situaci. Vycítil ten strach, který koloval Felixem. Ta hrozná obava, že je to opravdu naposledy.
Hyun omotal své ruce okolo Felixova pasu a více si ho na sebe přimáčkl, aby ho mohl cítit. Aby cítil to tělo, které k němu nachvilku patřilo.
Blondýnovi stékaly slzy po tvářích, přesto se od Hyunjina neodtáhl a snažil se polibek prohloubit.
Snažil se vypustit veškeré ty emoce, které Hyunjinovi nestihl ukázat.
Než bude pozdě úplně, chtěl aby tohle byla ta chvilka, která se jim vepíše do paměti. Nebo aspoň jemu.

Hyunjin cítil, jak Felixovy slzy smáčejí i jeho tváře a hledají si cestu na jejich rty.
Začalo to být srdcervoucí.
Oba dva obklopoval obrovský smutek a Hyunjin nakonec začal přemýšlet nad tím, že sprchu odsune a zůstane takhle s Felixem do poslední chvíle.

Za celou dobu, co se snažil mladší pozitivně myslet, to všechno na něj padlo teď. Stres, strach, úzkost. To všechno, co ho strašilo ve snech, ale snažil se si to nepřipustit.

Jejich rty se o sebe něžně otíraly, přesto dost nešikovně. Vzhledem k vzlyku, který opustil Felixova ústa.
Bylo to tu, ona depresivní chvilka nastala.
Hyunjin se odtáhl, aby mohl mladší v klidu dýchat, i když více brečel a opřel své čelo o to Felixovo.

„neplač, jinak budu taky.” Hyunjin stále držel Felixe tak, aby se od něj nemohl ani na krok hnout.
Nechtěl takhle mladšího vidět. Trhalo mu to srdce.
I jeho to níčilo. I on se tohohle dne bál.

„když..” Felix opět zavzlykal a slz se mu z očí vykutálelo ještě více. Jeho nohy se pomalu podlamovaly a mohl být vděčný, že ho Hyunjin drží.

„já vím, já vím.” Vyšší hladil Felixe po zadech. Sám měl problém, aby nezačal brečet. Chtěl zůstat aspoň nachvilku silný. Aspoň pro Felixe, který to teď potřeboval. Který se zachvilku bude muset opět vzdát svého života.
„podívej, teď se půjdeš posadit, já si dám sprchu a může být zase spolu, hmm?” jistě, že tohle Felix nechtěl, ale nemohl staršímu zakazovat.
Proto neochotně přikývl.
Hyunjin mu utřel tváře od neposedných slz a slabě se usmíval.
„budu hned zpátky.”
Ujištění to bylo dobrý. Jen realita lehce jiná.
Felix pustil vyššího, aby mohl jít. Se zaslzenýma očima ho sledoval, jak mizne v koupelně a zavírá dveře.
Byl to konec?

Felix ještě chvilku postával před koupelnou, než se s hlubokým povzdechem rozhodl jít si sednou na gauč.
Byl tak blízko k tomu, aby si mohl sednout a uvolnit své slabé tělo. Jenže vchodové dveře byly jiného názoru.
Blondýn k nim vzhlédl a polil ho studený pot.
Mohl to být Chan, který se přišel rozloučit, nebo Jisung, který se naposledy skoro rozbrečel. Nebo taky ne. Taky to mohl být úplně někdo jiný.

Felix se pomalu rozešel ke dveřím, kde se ozvalo opětovné klepání.
Chan, ani Jisung by neklepali. To dá rozum. Ale pořád tajně doufal, že je to třeba jeden z nejmladších, kteří jsou slušně vychovaní a do cizího bytu jen tak nevtrhnou.
Felix natáhl ruku, chytil za kliku a opatrně otevřel.
Jeho naděje na návštěvu v podobě Seungmina s Jeonginem, opadla.
Najednou si byl jistý, že tohle není příjemná návštěva.
Muž oblečený ve společenských věcech, bílé rukavice, na tváři neutrální výraz.

„Lee Felix?” mladší jen přikývl. Nemělo smysl, aby hrál zmateného. Věděl co přijde.
„je čas.” tyhle dvě slova se mu rozezněly v uších, jako kostelní zvony. Bylo to nepříjemné.
Takže jenom přeci jeho tušení bylo správné. Bylo to naposledy, co byl v náručí vyššího, který ho obdarovával polibky a něžným hlazením po vlasech.

Muž lusknul prsty poprvé. Felixův kufr zmizel, byl naprosto zbytečný. Potřebovat ho stejně už nebude. A když lusknul podruhé, tak se vypařil i Felix, který během mžiku oka stál v nemocnici před nějakýma dveřma.
'to co je tohle za kouzla?'
Felix si pomyslel. Už nemohl utéct. Měl za sebou dva velice dobře stavěné muže, kteří hlídali aby anděl prošel dveřma.
Proč se to semlelo tak rychle?
Slzy, který se Felix ještě před chvílí snažil zamáčknout, teď vypustil opět ven.
Opět brečel. Už se nemohl rozloučit. Už nemohl nic.
Mohl jen chytit za kliku a projít dveřma, tak jak má.

S hlubokým nádechem. Slzama, které mu tečou po tvářích a vzlykáním, tak udělal. Chytil za kliku a dveře otevřel.
Dva páry oči ho sledovaly, jako jestřáb. Bylo to až nepříjemné.
Jen to uvědomění, že už se Hyunjin nevrátí za ním z koupelny. Že ho neuvězní v pevném objetí. Že to bylo opravdu naposledy.
Felix i s tím vším prošel dveřma. Dveřma, které ho mají dostat zpátky tam, odkud přišel.

Do nebe.

Felix už necítil žádnou bolest, spíše jen emoce, které vypouštěl ven slzama.
Jeho tělo se uvolnilo a dveře za ním se zavřely.
Co teď?
Bílé světlo a najednou tma.

„Felixi?” Hyunjin vylezl z koupelny s tím, že mladší na něj bude čekat na gauči. Tak jak se domluvili, že si sedne.
Jenže tam nebyl.
Hyunjin se zamračil a myslel si, že třeba usnul v posteli, proto se rozešel do pokeje, ale Felix nikde.
Cítil prázdnotu.
Byt byl prázdný, byl tu sám.
Hyunjin se spěšně vrátil do obýváku a očima střelil ke dveřím, kufr byl pryč. Felix byl pryč.

„Felixi!!!” se zakřičením, které šlo až ze samého srdce, padl na kolena začal hystericky brečet.
Dveře od bytu se okamžitě rozrazily Chanem, který zrovna šel okolo a slyšel Hyunjina křičet. Bylo mu jasné, co se muselo stát. Horší bylo, že se snažil věřit, že to není ono. Že je ještě čas.
Chanův pohled padl na brečícího hnědovláska, který byl naprosto zdrcený. Slzy tekly proudem. Z úst mu vycházely hlasité vzlyky a volání mladšího, který tu už dávno není. Který se už dávno nenachází na zemi.

Chan k němu rychle doběhl a staršího objal. Co měl asi tak dělat?
Nemohl říct, že to bude dobré. Nebude.
I slzy z jeho oči si našly cestu ven. Brečeli spolu a mladší z nich vyhledává Felixe, který ho tu nechal.

„co se děje?” Jisung, který nemohl přeslechnout hlasitý pláč a nářek, se tu objevil taky. Bylo to poprvé, co viděl Hyunjina takhle brečet. Vlastně to bylo poprvé, co ho viděl vůbec brečet.
Jen nechápal proč. Nechápal, proč Chan objímá vyššího a houpe s ním ze strany na stranu. Proč oba brečí, ale Hyunjinův pláč byl daleko silnější a smutnější.

„Felix.” Hyunjin zavzlykal Chanovi do ramena, ale neznamenalo to, že se uklidnil. Ani trochu.
„chci ho zpátky!” pláč a jen pláč.
Hlasité nářky, vzlykání a pocit toho, že se chce vzdát. Pocit toho, že přišel o všechno, úplně o všechno, co kdy měl.

„kdo je Felix?” Jisung na ně zmateně koukal. Hlavně, když se na něj Chan podíval s překvapením ve tváři, kterou měl uslzenou stejně, jako Hyunjin.

„ty nevíš?” nejstarší se zeptal, ale od Hyunjina se nehnul ani o píď, ani když Jisung zavrtěl hlavou.

Co se to stalo?