Guardian angel (Hyunlix)

14.

Felix ležel ve své posteli a brečel. Uvnitř sebe už počítá s tím, že si může pobalit kufr a připravit se na cestu zpět. Nebeský soud a vyhnanství.
Nedokázal se srovnat s tím, že nic nedokázal, prozradil se a ještě vytvořil problémy.
Jaké je asi vyhnanství? Je to jako peklo? Nebo ještě horší?
Budou ho tam mučit? Bute to bolet? Roztrhnou jeho duši a on se vypaří?

Neměl by nad tím moc přemýšlet. Však se ještě nic nestalo. Nedostal ani žádnou odezvu z nebe. Možná že to nikdo nepostřehl.
Ale nadělal v jednu chvíli hodně nepořádku. Není možné, aby se to obešlo bez povšimnutí.

Dveře od pokoje se otevřely a s těžkým výdechem, padlo tělo jeho spolubydlícího na postel.

„umíš dělat jen zmatky, a pak se cítíš jako ten nejvíce ublížený. Přestaň. Myslíš, že tě bude někdo litovat? Nebuď naivní. Nepatříš sem. Měl by ses vrátit tam, odkud jsi přišel. Přestaň se plést mezi mé přátelé. Děláš jen problémy”

Po tomhle Felixovi utekl tichý vzlyk. Byl tak moc rozbitý, že už ho dostalo všechno.
Mohl přeci čekat, že od Hyunjina nedostane slova útěchy. Právě naopak. Nejraději by mu vrazil nůž do zad. A ne jen jeden.

„pakliže ještě nespíš, tak si to vem k srdci. Měl bys odejít. Co nejdříve”

Jistě, že si to vzal k srdci, ale ne jako přátelskou radu.
Spíše jako něco, co mu jen ublížilo.

„mně se omlouvat nemusíš, ale měl bys ostatním. Nejvíce asi Chanovi. Nikdy ti nic neudělal a dopadl nejhůř. Chováš se tady jako parazit. Neustále se do něčeho mícháš. Děláš ze sebe chudinku a ostatním nakonec jen ublížíš. Nedivím se, že tě rodiče opustili. To ti život ukázal, že nemáš nárok na dobrý a klidný život. Že budeš trpět. Stejně si myslím, že je to tvá vinna, že nikoho nemáš” Hyunjin se otočil na bok, aby na Felixe neviděl. Víc už nepromluvil. Jen sem tam slyšel tiché posmrknutí a vzlyk. Jenže to těžce odignoroval. Bylo mu jedno, že mladší brečí. Bylo mu jedno, že trpí.
Byla mu celá Felixova existence jedno.

Další den ráno, kdy Hyunjin stával na přednášky, Felix ještě ležel. Byl otočný zády a obličejem ke zdi. Celou noc nespal a teď taky nespí.
Neměl energii na to se zvednout a jít do školy.
Přál by si na té posteli jen umřít, ale copak to jde? Bylo to je zbožné přání, které není možné splnit.

Hyunjin se nedíval doleva, nebo doprava. Bylo mu jedno, že mladší ještě nevylezl z postele. Ani se neobtěžoval ho vzbudit.
Bude mu tak líp. Nebude s ním sdílet žádnou přednášku, ani praktickou hodinu. Nebude ho mít na očích. Jediné co si přál je, aby Felix zmizel a nebyl tu, až se vrátí ze školy.
Nic víc nechtěl.
Což mu Felix možná zachvilku splní.

Uběhlo celé dopoledne a byl čas oběda. Felix stále ležel ve stejné poloze a opět brečel. Jenže to mu přeci nepomůže.
Byl až moc emocionálně nestabilní. Nezvládal tenhle tlak.
Kdyby se vypařil, asi by ani nikomu nechyběl. Ne po včerejšku.

🕊️

„kde je Felix?” Jisung se díval okolo, když k nim přišel Hyunjin, ale po pihatém blondýnovi ani stopy. Proto měl Jisung potřebu se zeptat.

„nevím” Hyunjin pokrčil rameny. Nebylo to v jeho zájmu, aby se staral, kde mladší je

„nezůstal na kolejích?” Jisung se znovu zeptal. Měl o něj strach, to dalo rozum

„doufám, že ne” vyšší zamumlal, přesto mu všichni rozuměli

„Hyunjine” Minho se zamračil na svého kamaráda. Neměl tohle chování rád