Guardian angel (Hyunlix)

32.

Jarní větřík si pohrával své volně Felixovi s vlasama, když blondýn stál před žlutou budovou.
Na oknech se nacházela nalepená sluníčka a kytičky.
Vypadalo to vesele a to Felixe zahřálo u srdce.
Budova nebyla nějak extra velká, ale podle všeho byla útulná.
Jen pohled na tuto budovu vnukl Felixovi nápad. Koutky se mu rozšířily do velikého úsměvu a nemohl se dočkat, až se s tím podělí. Jistě, že s Hyunjinem. S kým jiným.

Felix momentálně teď zameškával jednu nudnou přednášku, ale bylo mu to asi jedno.
Teď měl něco lepšího na práci, tedy nemluvě o tom, že se bude muset vrátit do školy, aby nezameškal zbytek a mohl jít domů s Hyunjinem.
Od jejich návštěvy kavárny uběhly tři dny, od té doby spolu chodili domů. Někdy se stalo, že na něj musel Felix čekat, nebo ho jít vyzvednout.

Jenže, teď měl dobrý důvod se tam vrátit. Zaprvé do kantyny na jídlo, protože měl hlad a zadruhé, protože měl radost z toho, co vymyslel.
Byl naprosto nadšený, nemohl ze své tváře vymazat ten velký úsměv.
Byl rád, že jeho vztah s Hyunjinem je lepší.
Jak by to teď asi tak vypadalo?
Jen si to představte sami. Felix nechtěl, ještě aby se vracel k těm otřesný dnům.
Ne.

„Huh? Už jsem si myslel, že se nepotkáme” Felix se otočil na dotyčného, který se zastavil vedle něj. Blondýn si rozhodně myslel, že mluví k němu a byla to pravda.

„Changbin hyung? Co tu děláš?” Felix zmateně naklonil hlavu na bok. Byl překvapený, že ho vidí.
Naposledy s ním byl, když ho Chan přišel uklidňovat. Od toho dne se neviděli.

„na to samé, bych se mohl ptát já tebe. Nemyslíš?” Bin se uchechtl a kývl hlavou k budově
„co děláš u školky? Máš v plánu někomu ukrást dítě?”

„no dovol. Já? Ne, jen jsem přemýšlel a došel k závěru, že jsem na něco přišel, ale na co, to ti neřeknu” Felix na něj vyplázl jazyk a otočil se, aby mohl odejít

„ah, že mě to nenapadlo” ironie v hlase staršího byla znát. Přesto mu přišlo komické, jak se blondýn chová. Byl jako malé dítě
„spíš mě ale zaráží, něco jiného. Flákáš školu?”
Bin doběhl Felixe, který si jen povzdechl. Nevadil mu, to v žádném případě. Jen nevěděl, jak se má chovat. Byl zmatený. Zatáhl staršího do něčeho, do čeho nechtěl a ještě se mu ani neomluvil. Každopádně Changbin nevypadal, že by mu to nějak vadilo

„jak se to vezme. Jen tu jednu nudnou přednášku. Co ty?”

„já? Já teprve začínám. Mám s Chanem a Jisungem rozdělanou nějakou práci. Však víš”
Je to to, co spolu chtěli dělat ten den, kdy raději zůstali s mladším?

„nevím” Felix si pomlaskl, ale v chůzi se nezastavoval. Musel se vrátit do školy stůj co stůj. A když bude Changbin dobře spolupracovat, tak tam budou zachvilku

„máme nějaký projekt. Nic velkého, ale musí to být tenhle týden hotové”

„chápu” Felix pokýval hlavou a podíval se na telefon, aby zjistil kolik je hodin. Nehledě na to, že našel i jeden zmeškaný hovor od Hyunjina

„pruďas? Vážně jsi takhle někoho pojmenoval?” Changbin se zasmál, když zmerčil jméno u zmeškaného čísla
„je to snad Hyunjin?”

„trefa. Jen mě zaráží, co může chtít”
Felix neváhal a vytočil jeho číslo. Ovšem po dlouhém vyzvánění se ozvalo jen to, že volný účastník hovor nepřijímá a má opakovat hovor později. Proto to zkusil ještě dvakrát, ale nic se nezměnilo
„třeba zrovna nemá čas” Felix zašeptal a kousal si tvář zevnitř. Nic se přeci nemohlo stát.

„pravda. Třeba má hodinu, narodil od někoho” Changbin si rýpl do Felixe, který ale nevypadal, že se baví. Měl strach a ani nevěděl proč. Bylo to oprávněně?
Co teď?
Co asi. Jít zpět do školy.

„asi jo” Felix těžce vydechl, ale jeho žaludek se nepříjemně svíral
„za jak dlouho je pauza?”

„cca za deset minut. Proč?”

„musím rychle zpátky. Potřebuju s ním mluvit a nepočká to” Felix přidal na kroku, ale neutíkal. Věděl, že by to stejně nějak neurychlil, pakliže je ještě stále na hodině tance. Nebo trénuje.

„vypadá to, že jste na dobré cestě. Začali jste se spolu bavit?” Changbin se snažil s mladším držet krok. Bylo to trošku náročné, ale nic co by nezvládl.

„jo, naštěstí. Bylo to trochu divný a trapný, ale jsme v pohodě” Felix odpověděl. Přestal mít náladu na to, aby se s někým vybavoval, ale nechtěl být na staršího zlý. Proto zvolil variantu rychlé odpovědi a nezastavování se.
Špatný pocit obklopoval jeho tělo a on už si chtěl být jistý, že se nic neděje.
Proč se mu tohle děje?
Není to tak dlouho, co se s vyšším spřátelil a teď? Cítil se divně a netušil, jak se to stalo. Ano je jeho strážný anděl, ale tohle by se nemělo dít. Když se něco děje, tak by to k němu mělo přijít jinak, ne?

Naštěstí vchod do školy se už blížil a blondýn se rozutekl. Nemohl déle čekat. Pauza už začala a byl si jistý že jediné místo, kde na něj může narazit, je kantýna. Nebo na cestě tam.
Což to byla jediná Felixova cesta. Changbina nechal za sebou a utíkal chodbou, kde se rozhlížel okolo. Byla plná, ale vysokého hnédovláska nikde neviděl.
Cítil se, jako kdyby šlo o jeho život. Že pokud ho nenajde, tak se Felixovi něco stane. Ale na to už bylo příliš pozdě, aby šlo o jeho život. Teď už jde jen o jeho duši.
Felix proběhl vchodem do kantýny a utíkal k plnému stolu, kde seděli jeho přátelé, jeden tam ovšem chyběl. Hyunjin.
Felix se u nich udýchaně zastavil a nedokázal zpracovat, že tam vyšší není.
Jeho dýchání bylo hluboké a trhané. Neběžel přeci zase tak dlouho. Ale mohl za to ten strach, který rozbouchal jeho mrtvé srdce. Nebo si to aspoň myslel

„kde je?” Felix ukázal na prázdné místo a snažil se uklidnit své dýchání. Všichni tři, co tu seděli, tak si vyměnili pohledy a Minho se postavil.

„víš co? Nejdříve se uklidní, posaď se a popadni dech” lehký doket na Felixovo rameni. Minhova ruka, která ho chtěla uklidnit, ovšem mladší ji setřásl.

„nemůžu se uklidnit, kde je Hyunjin?” blondýnuv hlas byl hlubší než jindy a Jisungovi naběhla husí kůže. Bylo to poprvé, co ho takhle slyšel. A Chan? Ten už to znal, takže žádné překvapení. Přesto v jeho obličeji se nacházelo něco, co mladší nemohl přečíst.
U stolu se rozlehlo ticho a Felix si myslel, že vypění. Potřeboval rychle odpověď, protože mu bylo hůř a hůř. Jako kdyby ho někdo chtěl zaživa rozmáčknout

„Chane, prosím. Aspoň ty mi to řekni, nemám čas na to, abych se uklidnil. Jde mi o čas a je mi opravdu špatně” Felix koukal na nejstaršího z nich. Ten nějak tušil, o co Felixovi jde. Znal jeho poslání a kým je. Teď už byla řada na něm, aby mladšímu řekl co se děje
„nebere mi telefon, jindy by tu už seděl. Kde je?!” zoufalost a strach. Nejhorší kombinace, která může být. Hlavně teď.

„opravdu se uklidní, Felixi. Jinak ti to neřeknu. Nesmíš panikařit a sám to víš. Podívej, stala se jedná taková nepříjemná věc... Emm” Chan se zasekl, když viděl, jak Felixovi potemněly oči. Asi si dokázal představit, že to mladší pobere trochu jinak, jak všichni ostatní
„Felixi prosím. Neděje se nic vážného. Jen, Hyunjin nemůže vystupovat a je v nemocnici”

„nic vážného? Vystupovat, nemocnice. Cože?!”