Guardian angel (Hyunlix)

49.

„Hyunjine?” Minho vykročil do bytu a zkoušel, jestli je vyšší už vzhůru. Nastal druhý den utrpení. Toho utrpení, které musí držet v sobě, aby nevypadal jako blázen. Přesto jeho tělo to dělalo jinak.
Brečel jako malé dítě, protože zůstal sám a jediné co věděl, tak to že na něj Felix bude koukat z nebe. Jenže, to ho moc neuklidňovalo. Ne moc, ale ani trochu.

Hyunjin seděl na gauči a koukal před sebe na vypnutou televizi. Myšlenkama byl úplně někde jinde.
Jeho psychické zdraví se zhoršovalo s každou vzpomínkou na ten velký a vřelý úsměv. Na tváře plné slunečních polibků. Na blondýna, se kterým se cítil milovaný.
Vyšší měl problém, aby zapomněl. Kdo by taky neměl, kdyby se mu stalo tohle?
Ještě horší je, že jen on a Chan si pamatovali Felixe.
Ale toho Felixe, který tu s nimi byl dva měsíce a změnil nachvilku jejich životy.

„je ti dobře?” Minho došel k mladšímu, který ho absolutně nevnímal. Měl uslzenou tvář a koukal do blba.
Minho nechápal, proč se to děje. Jenže se nechtěl úplně ptát. Tak nějak tušil, že mu to Hyun neřekne
„nechceš si jít ještě lehnout?”

„ne.” Hyunjin zašeptal. Hlas měl i tak naprasklý a plný emocí. Jenže těch špatných.

„měl bys odpočívat. Jedl jsi?” jistě, že se zajímal. Co by to byl za kamaráda, kdyby tu jen seděl a na nic se nezeptal?
Měl o vyššího starost stejně, jako všichni ostatní.

„nemám hlad.” jeho hlas byl naprosto bez energie. Nechtěl jíst, nemohl spát a srdce ho bolelo.
Bylo to poprvé, co ho měl zlomené. Nebudeme brát v potaz smrt jeho mámi.

„musíš jist, abys měl energii a mohl normálně žít. Udělám ti nějaké jídlo, hmm?”

„nechci žít.” první vzlyk opustil jeho ústa. Minho se zamračil a hlavou mu problesklo, že by vyšší potřeboval odbornou pomoc.

„Hyunjine, tohle není vtipný.”

„hmm....”

„mám tě odtáhnout do koupelny a dát ti studenou sprchu, aby ses probral? Co se to s tebou sakra děje?” i Minho občas nedokázal ubrzdit své nervy. Měl o vyššího strach a aby poslouchal tohle, tak na to nemá. Nejraději by ho propleskal, aby se vzpamatoval.

„Felix....”

„kdo je Felix?” starší se optal. Přišel snad o něco? Tajil mu Hyunjin něco?
„mluv semnou Hyunjine, jinak se nikam nedostaneme.”

„je pryč.” další vzlyk a vlna čerstvých a teplých slz. Už nevěděl, jak jinak to ze sebe dostat.
Hyunjin vytáhl telefon a našel jednu jedinou fotku, kterou s Felixem má. Bylo to ten den, kdy se spolu vraceli z kina parkem. Všude okolo poletovaly třešnový lístky a celkem to působilo romanticky. Nebo aspoň pro ty dva.
Vyšší otočil telefon na Minha, který se zamračil. Dokáže v něm jedna jediná fotka vyvolat vzpomínky?
Blonďaté vlasy, pihy a velký úsměv. Přesně takhle vypadal a tvářil se blondýn, který na fotce byl vedle Hyunjina. Vypadali šťastně.

„proč mi ukazuješ fotku sebe?” proč si Hyunjin myslel, že to zamračení bylo nadějné? Že si třeba vzpomene na mladšího, který tu s nimi byl.

„co?”

„ptám se, proč mi ukazuješ fotku sebe. Je pěkná, o tom žádná, ale důvod.”

„sebe?” Hyunjin na sebe otočil telefon a najednou to byl on, který nechápal. Felix tam stále byl. Viděl ho jasně. Copak si z něj starší dělá jen srandu.
„tady stojí Felix.” vyšší ukázal na místo, které pro Minha bylo naprosto prázdné.

„tam ale nikdo není.”

„je tam, stojí tam vedle mě. Usmívá se, ten den jsme spolu šli do kina. Mluvili jsme o tom v kantýně.”