Guardian angel (Hyunlix)

26.

Felix se zrovna probudil a vylezl z postele. Ze své skříně si vzal věci, ve kterých půjde na přednášku a opouštěl pokoj. Zrovna, když překročil práh pokoje, tak se otevřely vchodové dveře od bytu a vešel Hyunjin.
Felix se zastavil a oba na sebe koukali, jako kdyby okolo nic nebylo a byli jen oni dva.
Byla to velmi trapná chvíle, kdy Felix sklopil zrak a odešel do koupelny.

Špatný začátek. To vám povím. Felix si myslel, že Hyunjin přijde později. Místo toho se s ním setkal hned po probuzení.

Blondýn si dal rychlou sprchu, oblékl se a opustil koupelnu. V pokoji popadl batoh a snažil se, aby ani pohledem nezavadil o Hyunjina, který ho neustále sledoval s nakloněnou hlavou.
Byl si jistý, že Felix myslí všechno vážně a co slíbil, tak dodrží. Hyunjina to ovšem nějak znepokojovalo

„nebudeš jist?” vyšší se optal, ale místo toho, aby se mu dostalo slovní odpovědi, tak Felix opustil byt a Hyunjin byl sám.
„zajímavé. On to myslí opravdu vážně” nemělo by mu to dělat radost?
Mělo, ale nějakým záhadným způsobem nedělá. Nevěděl proč.

Každopádně to teď stejně hodil za hlavu a sám se šel připravit na svůj den, kdy bude trénovat s někým jiným, kdo není Felix.

Felix seděl na přednáškách a snažil se dávat pozor. Ale když ani nevěděl o čem je řeč, dával opravdu pozor?
Nedával ani trochu.

Neustále měl v hlavě Hyunjina, kterému teď opět prokazoval laskavost a přestane se mu míchat do života.
Tak jak slíbil. Udělá všechno pro to, aby ho neopustili kamarádi a jeho život nabral směr.
Jen aby mohl Felix v klidu odejít. Toť vše.

Blondýn si povzdechl a koukal na prázdnou tabuli. Seděl až nahoře v posluchárně a unuděně si něco čmáral do sešitu. Jako kdyby se vrátil na střední školu.

Po hodinové přednášce, kdy si Felix myslel, že usne se konečně mohl jít volně najíst.
Zvedl se ze svého místa a opustil místnost.
Rychle si to mířil do kantýny, aby na nikoho nenarazil a měl chvilku klidu.

Vzal si svůj tác s jídlem a sedl si k prázdném stolu. Jenže, než stihl vůbec něco strčit do úst, tak už vedle něj seděl Chan a naproti Jisung.
Klasika.
Felix si jen povzdechl a začal jíst.

„ani nás nepozdravíš?” Chan nadzvedl obočí a Felix se na něj otočil s plnou pusou. Jen na něj kývl a věnoval se svému tácu.
Nevěděl, jestli dělá dobře. Ale je to jedna věc, která by měla pomoct. Neměl by se motat Hyunjinovi mezi kamarády. Což Chan s Jisungem byl. Jen je teď ujistit, že je všechno dobrý.

„stalo se včera něco? Jsi nějaký tichý” Chan se zamračil a Jisung kývl

„to není zvykem. Obvykle je hlasitý stejně jako já”

„nic se nestalo. Všechno šlo v pohodě. S Hyunjinem jsme se nepohádali. Jeho otec byl sice trochu zvědavý, ale bylo to v klidu. Jeho macecha, no nevím. Moc se mi nelíbí. Každopádně všechno je fajn, nic se nestalo a teď jím” Felix spěšně řekl všechno, co by je mohlo zajímat a cpal se jídlem, aby mohl co nejrychleji utéct

„všiml sis, že nám nedal ani prostor, aby sme s ním mluvili a zeptali se na něco?” Jisung mířil svoji otázku na Chana, který kývl hlavou a nechápal Felixovo chování.
Chtěl se ho na to zeptal, ale už bylo značně pozdě.

„jsem si jistý, že jestli se nenajím, tak umřu” Minho si sedl ke stolu a položil tác. Felix k nim zvedl hlavu a když spatřil Hyunjina, tak se okamžitě zvedl. Hodil si batoh na záda a chtěl odejít. Jenže ho Chan zastavil.

„vždyť jsme teď došli. Kam jdeš? Ani jsi se pořádně nenajedl”

„už něco mám, musím jít” Felix vzal svůj tác a spěšně odešel. Chan jen pokroutil hlavou a otočil se na Hyunjina, který vypadal tak, jako všichni ostatní.