Magie Prvních

Záškolák se vrátil

„Teodore, pověz mi, co bylo ve škole." Vyzvala ho Kateřina. Nasucho polkl. Tušil, že to bude něco nepříjemného, ale až tak to nečekal. Ale kvůli čemu jinému by si ho volala do kabinetu?

„Nic. Žádné známky, opravdu nic." Usmál se. Kateřina přikyvovala.

„Také si myslím, že nic. Teodore, proč tam nechodíš?" měla ledově klidný hlas. Zamyslel se, co jí řekne.

„Já tam chodím." Bránil se. „Prostě jen nebyly žádné známky. To je všechno. Neobviňujte mě hned ze záškoláctví jen proto, že nemám žádné známky." Kateřina se nahnula nad stůl.

„Teodore, volali mi ze školy, že tam nechodíš. Co se stalo?" uhnul pohledem. Prokoukla mě, sakra! Prolétlo mu hlavou.

„Prostě..." pokrčil rameny. Začal cítit pálení slz v krku. Teď se nemůže rozbrečet, teď ne! „nechtělo se mi tam, no. Stačí?" Kateřina zavrtěla hlavou.

„Kdyby se ti tam nechtělo, tak se hodíš na den dva marod, ale ne že se tam vydáš a nedojdeš. Už bych byla radši, kdyby ses hodil marod. Víš, jaký mám o tebe teď strach? Když nevím, kde lítáš?" Teo se podíval na zem.

„Byl jsem kousek, cvičil jsem." Přiznal se. Opřela se o opěradlo své židle a poslouchala ho. Dala si ruce na prsa a vyzvala ho, ať pokračuje. „Zjistil jsem, že mě nemůže oheň spálit, ale teda chvíli to trvalo. Štefan mě to vysvětlil." Cítil se hodně provinile.

„Ty jsi nedaleko zapálil oheň?" zeptala se podezíravě.

„Měl jsem ho na dlani, nic jsem nezapálil, byl jsem opatrný." Kateřina zvedla obočí.

„Ty jsi vyvolal oheň?" Teo nechápal, co se stalo. Tak jasně že jo. Co jiného by asi měl udělat? Strkat ruku do ohně a smát se, že ho to nepálí? Z toho už vyrostl.

„Asi jo." Kateřině se na tváři vykouzlil úsměv.

„Teo, trápí tě na té škole něco? Nebo snad někdo?" uhnul pohledem. Trápil ho někdo. Nemohl jí to říct. Bál se.

„Ani ne, je to tam dobrý." Zase zvedla obočí. Přemýšlel, kolik jí je, jestli má děti, manžela nebo tak něco. Potom ho napadlo zeptat se, jestli zná jeho rodiče. Přece jen by je mohla znát ne? „Znáte moje rodiče?" pomalu přikývla.

„Ano, znám je dobře. Laura se mnou chodila do třídy. Byly jsme dobré kamarádky." Teodorovi přišel zvláštní ten minulý čas.

„Už nejste?" mile se na něj usmála.

„Od té doby, co odjela s Michalem, kdo ví kam, se u nás nestavila. Ani na srazy nejezdí. Prostě veškerá komunikace zmizela."

„On táta často někam jezdí, tak asi srazy nestíhá." Vysvětlil to. Ale nevěděl, proč nešla jeho máma. Kateřina nad tím mávla rukou.

„Teodore, zapomenu na to, když mi slíbíš, že tam zítra půjdeš, ano?" Tep žasl. Ona ho omluví? Vždyť šel za školu. Vyskočil na nohy, doběhl k ní a objal ji. Potom si uvědomil, co vlastně udělal, začervenal se a odstoupil od jeho učitelky. Ta se jen smála.

„Promiňte." Zabručel. Cítil se tak hrozně trapně.

„To je v pohodě, Teo. Takže jsme domluveni?" začal rychle přikyvovat. 

Teodor vyšel do školy. Nechtělo se mu, ale slíbil to. Doufal, že ho učitelka omluvila.

Stál před školou a nevšímal si nikoho. Zaregistroval, že tam Libor došel, ale nevěnoval mu pozornost. Radši si opakoval slovíčka, ze kterých ho učitelka nevyzkoušela.