Magie Prvních

Syn

Někdo zazvonil. Ondřej seděl v křesle a popíjel kafe. Otráveně vstal a došel ke dveřím. Říkal si, že jestli to bude někdo z práce, už se zblázní.

Jakmile otevřel dveře, roztál. Stála tam malá černovláska s modrýma očima, které upírala na něj. Překvapeně zamrkal.

„Lauro, co tu děláš?" trochu se usmála. Měla sukni a kabát.

„Ahoj, přišla jsem se zeptat na Lilianu a na Teodora, pokud o něm něco víš." Odstoupil od dveří a pustil ji dovnitř.

„Jistě, pojď dál." Byl zaskočený a nadšený zároveň. Svlékla si kabát a sundala boty. Dovedl ji až do obýváku. „Dáš si něco? Kafe, čaj?" zvědavě se dívala po celém obýváku. Stěny byly skoro holé až na pár fotek ryb a potápěčů. Taky tam byly poličky, ale skoro prázdné. Na druhé straně byla televize s gaučem a malým stolkem. Pod ním byl jednobarevný modrý koberec s krátkými chlupy. Posadila se a sledovala ho.

„Máš zelený čaj?" přikývl a vyjmenoval několik druhů, které měl. Nakonec si vybrala zelený s malinou. Donesl jí ho v keramickém hrníčku s malovanými vzory pestrými barvami.

„Co se týče prospěchu Liliany," začal. „nemám žádné výtky. Je úžasná, skvěle se učí. Jedna z nejlepších z její třídy. Když pominu Štefana, který je, jak to říct," chvíli přemýšlel, jak ho má označit. „je lepší. Teodora neučím, takže o něm nemám čerstvé informace, zeptej se spíše Kateřiny." Poradil. Už nevěděl, co by jí měl dalšího říct.

„Jak se máš?" zeptala se. Pokrčil rameny a ukázal na stolek plný papírů. Byly to písemky, ještě neopravené.

„Musím opravit ještě padesát písemek. Minulý týden byl ve škole frmol, takže jsem si moc neodpočinul. No, jak se máš ty?" na chvíli se zarazila. Nikdy ji takhle nepoznal. Byla vždy sebevědomá a vždycky měla co říct. Teď jako kdyby jí došly slova a styděla se. Přemýšlel, co se asi stalo.

„Jo, taky to jde." Radši se zase napila, aby se na ni už nekoukal. Seděli tam v tichu. „Máš někoho? Myslím třeba manželku." podíval se po domě. Byl velký, natož, že tam bydlel sám.

„Ne, vlastně ne." Usmál se. Potom ukázal do druhého patra. „Ale mám rybičky." Zasmála se taky. Vzal si kávu, kterou odložil a napil se taky. Zdálo se mu to, ale vážně měla Laura na krku modřinu? Ne, to se mu určitě zdálo, uklidňoval se. Zase bylo ticho. Tak dlouho ses s ní neviděl a skoro s ní nemluvíš? Děláš si srandu? Řval na něj mozek. „Kde je teď Michal? Zase někde v zahraničí?" napjala se jako luk při zmínce o jejím manželovi. Podívala se na něj.

„Jistě, kde jinde?" řekla hořce. „Ale ono to je vlastně jedno." Máchla nad tím rukou. Už mu to bylo divné. Zase to zahnal.

„Něco mi řekni, už jsem tě hrozně dlouho neviděl." Postrčil ji Ondřej a naklonil se dopředu. Přemýšlela, co má říct.

„Jsem ředitelka nakladatelství Magical," přemýšlela co dál. „je to jen takové malé nakladatelství." Ondřej ji přerušil.

„Neměla jsi jinou práci? Už jakmile jsi skončila vysokou, neměla jsi možná i trochu lepší práci?" zavrtěla hlavou.

„Bavila mě možná víc, ale lepší nebyla. Jakmile jsem se přestěhovala, bylo hrozné stále jezdit tam a zpátky. Navíc, když jsem měla doma dvě malé děti." Ondřej se podíval na hodinky. Bylo asi pět.

„To chápu. Ale proč jste se stěhovali? Mohla jsi mít úžasnou práci, zajištěnou školu pro oba. Dokonce i Michal by tu našel práci." Laura uhnula pohledem.