Magie Prvních

Cizí vzpomínka

Tato část je vcelku dlouhá. Doufám, že nějak pochopíte Christiana. 

Liliana necítila nic. Jen viděla tmu. Když se tma rozjasnila, byla v nějaké místnosti. Nevěděla, kde je. Na druhé straně pokoje byla malá postýlka, v níž bylo malé dítě. Potichu spinkalo, ale jeho matka přecházela po pokoji.

„On je příšera. Co mám dělat?" podívala se na dítě, jako kdyby jí mělo odpovědět, jak si v téhle situaci poradit. Nakonec vzala chlapečka do náruče a vyšla z místnosti. Lily ji následovala až ven. Napadl sníh. Chlapeček trochu vzlykal, zřejmě z chladu. Lily nějak tušila, co se bude dít, ale taky cítila, že s tím nic neudělá.

Žena došla před jeden z domů a položila chlapce na schody. Hned začal brečet víc, plácal ručičkama a volal svou matku, která v slzách utíkala pryč. A on tam seděl bez čepičky, na bledé vlasy mu padaly bílé vločky, které ani nechtěly roztát.

„Oh, pro boha, kdo tě tu nechal?" zeptala se trochu buclatější žena, která ho uslyšela a otevřela dveře. Vzala chlapečka do náruče a pevně ho objala. Vzpouzel se, křičel, že chce mámu, ale žena zavřela dveře, čímž znemožnila Lily další výhled.

Objevila se zřejmě v tom domě, ale o několik let později. Chlapec měl na sobě červené triko s modrými kraťasy a hrál na honěnou s jiným klukem. Najednou ho zastavila jedna žena, kterou Lily nepovažovala za podstatnou postavu v tomhle zvláštním snu.

„Musíš se připravit na zítřek. Jdeš do školy." Snažila se žena, ale po několika minutách přemlouvání to vzdala. S mávnutím ruky odešla z pokoje. Lily nemohla uvěřit, že tohle je ten člověk, kterého znala. Tenhle roztomilý chlapeček s kudrnatými, trochu rozcuchanými vlasy, který právě skáče po posteli, byl on. Udělala krok k němu a on si jí všiml.

„Ahoj?" naklonil hlavu na stranu a slezl z postele, přesněji spadl. Doběhla k němu a pomohla mu. Dokonce se ho mohla dotknout. Byl to zvláštní sen. Jeho dotek cítila. Ale druhý kluk se přes ni koukal, jako kdyby tam nebyla.

„Ahoj. Ty jsi Christian, že?" chlapec přikývl.

„A ty?" než stihla odpovědět, byla pryč.

Zjevila se ve třídě. Stěny natřené oranžovou barvou, pečlivě smazaná tabule a ten stejný blonďák v zadní lavici. Sice s modrákem na oku nevypadal nějak pěkně, ale nemohla říct, že byl ošklivý. Možná o trochu hezčí, než byl před tím, než se Lily dostala do tohohle zvláštního snu.

Došel za ním houf kluků, vzali mu věci, které si začali přehazovat a nakonec všechno hodili do koše. Christian byl úplně v klidu. Jen vstal, posbíral všechny věci, batoh si dal na rameno a odešel.

„Srabe!" křičeli na něj spolužáci, ale on se neotáčel. Rychle vyšel ze školy a pádil pryč. Dívka mu sotva stačila.

Schoval se za zdí blízké budovy, což byl kostel, jak si později uvědomila.

„Proč mi tohle dělají?" zeptal se s obličejem v dlaních. Měl skrčená kolena, schovanou hlavu, ale nemyslela si, že pláče. Mohl mít tak osm možná devět let. Zvedl hlavu a koukal se přímo na Lily. „Už jsi tu zase? Ani jsi mi tehdy neodpověděla." Vyčetl jí. Lily zřejmě zčervenala.

„Jmenuji se Marika." Co to sakra plácám? Já nejsem Marika, jsem Liliana! Přemýšlela, kdo to asi řekl, protože ona ne. Došlo jí, že ona není ve svém těle, ale v těle někoho jiného, někoho, kdo tohle opravdu prožil.

„Proč mi to dělají? Já jim nic neudělal." Lily prostě nechtěla, ale tohle nebyl ještě ten Christian, tohle byl malý smutný kluk, který je šikanovaný svými spolužáky, protože je jiný, možná se lépe učí, třeba je lepší ve sportu, nebo jednoho z nich přepral.

„Závidí ti." Odpověděla, což ho hodně překvapilo.

„Co mi závidí? Že jsem sirotek? Vždyť vyrůstám v děcáku! Jsem problémový dítě, který ani nikdo nechce adoptovat." Trochu popotáhl. Pohladila ho po vlasech.

„Takhle to není. Nejsi problémový. Nebo za to aspoň nemůžeš. Děje se to samo, máš to v krvi." Christian se narovnal.

„Chceš mi teda říct, že víš, co mám v krvi, že ty věci nedělám já, ale nějaká jiná mocná síla a ty jsi moje dobrá víla? S tímhle jdi k někomu jinému." Marika se začala smát, vlastně Liliana.

„Víl už mám po krk." Zatřásla se. Chlapec nechápavě svraštil obočí. Jen nad tím mávla rukou.

„Dobře, ale co mi závidí?"

„Lidi vycítí něco jiného, na někom, jako jsi ty. Ty jsi výjimečný. Máš v sobě něco úplně jiného, než jakýkoliv tvor ve tvé a možná i předchozí generaci." Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Ty jsi blázen." Vstal, oprášil se a odcházel.

„To odejdeš a necháš mě tu samotnou?" zeptala se z legrace. Poslušně přišel až k ní, pomohl jí na nohy a táhl ji pryč od místa, kde seděli.

„Tak ukaž, v čem jsem výjimečný." Vyzval ji na malém plácku nedaleko města. Zasmála se.

„Já ti to neukážu, je tu někdo, kdo to dovede líp." Za ním se objevil modrooký dospělý muž. Zřejmě měl stejně jako víly tu protivnou vlastnost měnit podoby. Lily nikdy nepoznala, kolik jí je let.

„Ahoj, jmenuji se Samuel a naučím tě, jak se trochu ovládat." Christian se na Lily otočil s otázkou v očích.

„Já nepotřebuju poučit, jak se ovládat. Já to umím." Samuel na Lily mrknul, přikývla a zmizela.

Měla pocit, že se teď něco změnilo. Mrkla na vlasy, byly černé, jenže pozornost upoutal tichý šepot.

„Pomoc!" sotva slyšitelný a přesto neskutečně výrazný. Byla všude tma, takže neviděla, kdo to křičí.

Jakmile si oči přivykly tmě, viděla už sedmnáctiletého Christiana zamotaného v přikrývce nahrazující peřinu. Potichu šeptal tohle slovo pořád dokola. Ozvalo se otrávené zavrčení a vrzání podlahy.

„Jsi v pohodě?" zatřásla s ním vyšší blondýnka. Na chvíli ztichl, ale ne na dlouho. „Christiane, vzbuď se!" shodila ho z postele. Překvapeně vykřikl, posadil se, rožnul a mžoural na rozespalou Michaelu. Ona není mrtvá! Zaradovala se Lily v duchu.

„Jasně, nech mě spát!" dokonce i ve spánku dokáže být dost jedovatý. Jenže něco Michaeli nedalo spát.

„Christiane, kdo tě zranil na rameni?" Michaela nikdy nepotřebovala vědět o každém bebínku, které si udělal, ale z tohohle měla velký strach.

„Štefan. Nech mě sakra spát. Probereme to ráno." Vlezl zpět do postele, otočil se k ní zády, v zápětí začal pravidelně oddechovat.

„Dobře, čím tě zranil? Jeho zbraní, nebo tvou?" Christian zaúpěl. Otočil se k ní, stejně jako ona i on ji shodil z postele, spokojeně se usmál a zase se otočil zpět. „Jsi hlupák, když si nenecháš pomoct. Ale věř, že ty budeš umírat pomalu. Dobrou noc a užívej posledních pár dnů, víc nemáš." Doplazila se po čtyřech ke své matraci, kde si lehla.

„Už mi nepomůžeš." Zašeptal Christian, doufaje, že ho neuslyší. Ovšem i Lily, která byla na druhé straně místnosti, ho slyšela.

„Máš pravdu. Teď už ne."

Co říkáte? Jaký se vám teď zdá Christian?