Magie Prvních

Na policii

Omlouvám se za chyby, nějak mi nejde je najít :-(

Christian uslyšel dupot. Prudce se otočil, ale nemohl už utéct, už ne. Proto se rozhodl čelit Štefanovi čelem, prohraje.

„Lily!" zakřičel Štefan, ještě než se oddělil od Petra. „Co se stalo? Christiane, ty hajzle, za to zaplatíš!" pár metrů před ním se zastavil.

„Zase tváří v tvář." Zamumlal potěšeně. Štefan přikývl a sáhl do kapsy pro zbraň.

„Zabil jsi Juliuse. Teď zabiju já tebe." Rozběhl se s vytasenou čepelí. Christian se rychle a bez námahy vyhnul. Vytáhnul tu speciální dýku a máchl s ní. Minul ho jen o pár milimetrů.

„Uvidí se, kdo vyhraje." Pověděl sebevědomě. Štefan zasyčel. Zase máchl zbraní a zase minul. Buď Christian cvičil s mistry nebo je začarovaný. Možná oboje. Čepel se mu zabodla do země. Christian kopl do zbraně, která se zlomila vedví. Štefan nevěřícně zíral na zbytky jeho zbraně, která ho možná dnes mohla udržet naživu. Christian poklidil dýku do pouzdra. „Je smutné tě sledovat. Tak zoufalý. Já tě nechci zabít, byl bys mi k ničemu." Přišel k němu hodně blízko. „Chci, abych věděl, že Adrian je hodně mocný. Neber jeho varování na lehkou váhu." Ukázal na Lily. Štefan využil jeho rozptýlení a chňapl po dýce, kterou měl u boku. Christian se lekl a uskočil.

„A já chci, abys věděl, že my jsme připravení. My všichni tady. Takže si přijď i s Adrianem, jen si podepíšeš rozsudek smrti." Máchl dýkou po jeho obličeji, ránu odrazil, ale řízl ho do ramene. Tohle si jen ta nemůže nechat líbit! Sklonil se pro Štefanovu zlomenou zbraň, se kterou máchl po jeho ruce a škrábl ho. Jenže ani po tomhle zásahu neupustil jeho tolik potřebnou dýku. Vyrazil pěstí, která přistála Štefanovi v obličeji. Už ji konečně upustil, Christian dýku vzal ze země a zmizel.

Zase se přemístil na loď. Zatnul zuby, zakryl si dlaní krvavou ránu.

„Sakra." Zasyčel a klopýtal do podpalubí pro lékárničku.

Vešel do chaty s malou laboratoří. Byla vybavená úplně jinak než pokoj. Bílé stěny, stoly podél stěn, na nichž bylo nahromaděno mnoho věcí.

„Musím si pospíšit." Zašeptal si pro sebe. Prohledával police, hledal na stole, nepotřebné papíry házel za sebe, se soustředěným výrazem chodil sem a tam po chatě.

Vzpomněl si na všechny věci, které potřeboval a začal rychle pracovat. Miloval chemii a pokusy. A navíc tohle byl nejjednodušší způsob, jak docílit nějakého efektu. Kouzlo se dalo zrušit, nebo bylo moc náročné.

V polovině přípravy lektvaru se zarazil. Nad třemi baňkami mu hořel oheň, nad čtvrtou se vznášela koule nějaké látky, která pomalu stékala do nádoby, a on s papírem počítal.

„Co zase děláš? Nechceš si dát chvíli pauzu?" zeptala se mile blondýnka stojící za ním. Vystřelil na nohy a s výrazem čirého překvapení na ni zíral.

„Co tady děláš? Jak ses tady vzala?" Michaela pokrčila rameny. Začala si prohlížet celou místnost.

„Jak jsem se tady vzala? Hmm, zajímavá otázka. Většina lidí chodí dveřmi a tak i já. Neslyšel jsi klepání, nebo co?" zavrtěl hlavou. Byl zřejmě tak zabraný, že zaklepání neslyšel.

„Odejdi." Řekl jasně. Ji ovšem ani nenapadlo se otočit k odchodu.

„Je to tu zajímavější, než v té blbé chatě. Je tam neskutečná nuda. Kdybys se mnou šel třeba k moři, tak by to bylo super." Protočil očima. Jen ukázal na dveře a vrátil se k počítání. Přišla až k němu, stoupla si za záda, kde se mu opřela o ramena. „Máš tady chybu. To se dělí dvěma a ne násobí. Kdybys to násobil, vyšlo by ti hrozně velké číslo a z toho by byl velký problém v přípravě zbytku." Ukázala na jeden z mnoha výpočtů. Protočil oči, zmačkal papír a zahodil ho za sebe. Michaela si už dřív všimla papírů, kterým nevěnovala pozornost.

„Díky. Právě jsi mi zachránila život." Zasmál se. Odhodil i tužku a vstal. „Takže ty chceš na pláž? No, dalo by se s tím něco dělat." Zapřemýšlel nahlas. Musel přiznat, že už dlouho nebyl u moře anebo na pláži.

„Takže půjdeš?" zeptala se nadšeně. Přikývl.

Štefan došel do pokoje, vytáhl tašku, začal do ní skládat oblečení. Matka mu řekla, ať jede domů. Ona s ním nejela, takže měl možnost navštívit ještě někoho.

Ahoj Teo, odjíždím domů a už se nevrátím. Prosím, pozdravuj svoji sestru. Pod peřinou máš něco, co ti možná pomůže, nevím, zda to vůbec využiješ. A prosím, UŽ KONEČNĚ TU HOLKU OSLOV!!! S pozdravem Štefan.

Dopis položil na jeho stůl, zavřel pokoj a klíč podstrčil pod dveřmi. Rozhodoval se, zda za ní jít nebo ne. Matka to nezjistí, přemlouval se. Zjistí chytráku a potom budeš mít velký problém, přemlouval se nazpět. Nakonec zavrtěl hlavou a vyrazil směr vlak.

Ve vlaku seděl potichu, četl si knihu, kterou dostal k narozeninám. Přejel hlavní nádraží, kde měl vystoupit, ale hlavu si s tím nelámal. Dojel na konečnou.

„Byl jsem tu třikrát, to je hodně krát na to, abych si to zapamatoval, ne?"

Stál před policejní stanicí. Zde byl jeho starý kamarád. Sice byl o dost let starší, ale vždy mu rád pomohl.

„No ne, už jsem si myslel, že jsi umřel!" zvolal muž v modré uniformě s tmavě hnědými vlasy. Štefan pokrčil rameny. „Kde ses toulal?"

„Chodil jsem do školy, myslím, že ty jsi chodil taky, nebo se mýlím? Nejsem si jistý." Oba se zasmáli.

„Tak fajn, co potřebuješ. Volal jsi, že je to důležité." Zvážněl, stejně jako Štefan.

„Ano. Už jsi slyšel to té vraždě Juliuse?" Dominik přikývl.

„Samozřejmě. Je to hrozné. A že ho zabili zrovna tam." Nakrčil nos. Štefanovi se zřejmě nedoneslo, kde zabili jeho nevlastního bratrance. Teď také přemýšlel, jestli je mezi vílami nějaké příbuzenstvo. Spíš ne, takže není ani bratranec. Byl kamarád.

„Kde ho zabili?" zopakoval jeho slova. Muž se posadil na židli u stolu a přisunul i Štefanovi.

„Je to docela i romantické. Šel na hřbitov k Valerii a tam ho zabili. Ne, pořád je to děsivé." Zatřásl se. Štefan věděl, jak je pověrčivý a tohle mu určitě nedělalo dobře.

„Dobře, potřebuju najít jedno telefonní číslo." Dominik se vrátil zpět k práci. Probudil počítač a začal hledat v několika složkách na ploše.

„Snažíš se vypátrat nějakou holku, nebo co?" zasmál se s přilepenýma očima na obrazovce. Štefan protočil oči a vytáhl z kapsy mobil.

„Ne. Vraha Juliuse a ještě jedné dívky. Jsem si úplně jistý, že to byl on. Musím ho najít." Dominik zvedl obočí.

„Znáš ho?" přikývl. Zeptal se, protože věděl kolik Štefanovi je let. Znal sice mnoho lidí, ale většina byla v jeho letech.

„Je mu sedmnáct, pokud se ptáš na tohle. Nechápu to. Čekal bych, že se pomstí mně, nebo se alespoň pokusí mě zabít, ale ne, neudělal to. Našel bys ho všude na světě?" Dominik si frajersky prohrábl vlasy.

„Pokud není dvě stě metrů pod zemí, tak ho najdu. Teď mi nadiktuj číslo." Chlapec začal diktovat, dokud Dominik nezačal s vyhledáváním. Nic.

„Teda, nejsem v tomhle úplně zběhlý, ale neměl bych mu zavolat, abys ho mohl najít?" Dominik se zatvářil jako největší neviňátko, když přikyvoval.

Tak co na to říkáte? Přeji všem, kdo už mají prázdniny, ať si je užijí a kdo je nemá (jako já -_-) ať nějak přežijí ty poslední dva dny ;-) 

Otázka: co se Christianovi stalo, že tak spěchal s lektvarem?