Magie Prvních

Navíc ;-)

Takže kapitola za odměnu, z minulosti. Mělo to být o Lauře a Michalovi, trochu se mi tam zamotal někdo jiný, snad nevadí, ale tohle se mi hodně líbí. ;-)

Laura došla před školu. Ve Skalii bydlela, takže mohla dlouho spát. Ne jako někteří, kteří to mají daleko a musí dojíždět nebo se stěhují na internát. Dokonce jich i pár znala. Zamířila za partou dětí postávajících u velkých dveří.

„Ahoj Lauro." Zavolala za ní její kamarádka Kateřina a zamávala jí. Znaly se z prázdnin, kdy obě chodili do letní školy učit se kouzlit. Stáli tam s ní dva kluci. Jednoho znala moc dobře, druhý byl neznámý. Ondřej se na ni usmíval jako sluníčko a bylo jasné, že ji rád vidí. Ondřej s ní taky chodil o prázdninách do školy.

„Nazdar." pozdravila je a stoupla si vedle Kateřiny a toho kluka, čímž uzavřela kruh. „Jmenuji se Laura a ty?" kuk zvedl tmavě modré oči a usmál se na ni.

„Těší mě, jsem Michal." Ondřej ho poplácal po rameni.

„Je tady nový. Ale vypadá jako super chlap." Zatřásl s ním, až mu hlava létala na všechny strany.

„Dobře, dobře, budu mít otřes mozku, už to stačilo." Utnul ho dřív, než to stihla Laura. Vždycky měla Ondřeje ráda, dokázal poslouchat a pochopil ji, ale někdy to trochu přehnal.

„Podívejte, přijíždí nějaký super auto. To zase bude rok." Povzdechl si Ondřej a zaklonil hlavu dozadu. Kateřina ho cvrnkla do nosu, takže se začal smát a zároveň málem spadl.

„Och, blonďáčci." Povzdechl si i Michal. Laura si oba dva prohlížela se zájmem. Vypadali jako dvojčata. Až na to, že jeden měl trochu delší vlasy. Jinak byli oblečení úplně stejně. Za nimi z auta vyšla žena v černých kalhotách a saku. Měla blond vlasy svázané do drdolu, v ruce držela pár papírů a rovnou mířila do školy. Ti dva šli za ní jako pejsci.

„A vypadají na šprty." Povzdechla si i Kateřina, dala si hlavu do dlaní. Jeden z těch dvou se na Lauru usmál, než vběhl do školy.

„Tak tohle je naše třída." Představila místnost Kateřina a rozhozenýma rukama označila celou jejich třídu. Michal se rozhlížel. Nebylo to nijak neobyčejné místo. Katedra, lavice, nástěnky. Laura hned obsadila místo uprostřed prostřední řady. Takže třetí lavici uprostřed. Michal si tam chtěl taky sednout, ale to místo obsadil Ondřej. V duchu pokrčil rameny a sedl si vedle do lavice s Kateřinou.

Postupně se do třídy hrnuli i ostatní. Tvářili se nechápavě, neutrálně nebo nadšeně.

„Hele, vzorňáčci už jdou." Upozornil Lauru Ondřej poklepáním na rameno. Šla s nimi i ta žena. Před dveřmi je ještě políbila a potom odešla. Oba nesměle vešli do třídy, která byla úplně zticha. Všichni na ně koukali nekonečně dlouho. Trapné ticho přerušil blonďák s kratšími vlasy. Vykročil k volné lavici, kde si vzorně sundal svou zřejmě velice drahou černou vestu, opatrně ji složil, kouzlem otevřel okno a vestu vyhodil ven. Druhý se za ním rozběhl a naklonil se z okna zírajíc na padající kus oblečení, který jejich matku dovede k šílenství.

„Cos to udělal?" křikl na něj a vyzvedl vestu zase nahoru. Byla od bláta. Nikdo nemohl věřit vlastním očím.

„To je trochu divný." Zašeptal Ondřej a Laura se snažila neudusit smíchem.

„Ježiš tak se z toho neposer. Je to kus hadru!" rozhodil rukama, rozcuchal si pečlivě učesané vlasy a nachystal si věci. Bylo jasně vidět, že nemá mnoho sešitů, vlastně ani jeden. Jen se nad tím usmál, pokrčil rameny, hodil nohy na stůl a dal si ruce za hlavu.