Magie Prvních

Lily a Christian

Lily se „probudila". Spánek pro ni znamenal chvíli bezvědomí ve tmě. Zbytečně se protáhla, protože to byl stereotyp. Zívla si, udělala pár kroků a zase se vrátila. Už ji to opravdu nebavilo. Sice tady trčela jen čtyři dny, ale stejně to bylo stresující.

Otočila se. Stál za ní blonďák v hnědé kostkované košili a černých kraťasech. Do háje, teď zabije i mě, prolétlo jí hlavou.

„Ahoj, Lily." Usmál se na ni s rukama za zády. Udělala od něj krok dozadu. Zacukal mu koutek úst. „Hmmm. Koukám, že jsem to předvídal správně. Jaké to je?" posmíval se. Udělal jeden krok směrem k ní.

„Odejdi vrahu!" vykřikla a chtěla zmizet, ale použil kouzlo, aby ji zastavil.

„Co s tím všichni mají? Já nejsem vrah, nikdy jsem nechtěl!" vykřikl nazpět. Zavrtěla tvrdohlavě hlavou. Kluk se arogantně usmál, když se pokusila pohnout z místa. „Abych se přiznal, tohle mi řekla i Michaela." Viděl, jak se roztřeseně nadechla. Tohle ho potěšilo.

„Kde je? Co jsi jí udělal?"

„Unesl jsem ji. Teda, už je mrtvá, dnes jsem ji zabil, protože byla moc otravná a v noci slyšela o trochu víc, než by měla a ráno se taky pokusila utéct." Liliana vypadala, že začne brečet.

„Proč to děláš? Co ti udělala? Co jsme ti my udělali?" Christian vypadal, že s ním ta otázka vůbec nic nedělá, ale to se musel velice přemáhat. Nikdo o něm nic nevěděl. O jeho rodičích, kde vyrůstal, co se s nimi stalo. Nikoho to nezajímalo. Až teď se o něj začal trochu starat Adrian. Zřejmě se mu až teď hodil, pomyslel si smutně.

„Vůbec mě neznáš. Proč to dělám? Chceš to vědět? Z pomsty mé matce. Ona mě jen tak nechala v mrazu. Víš jaké to je vyrůstat v pekle? Nevíš, ty rozhodně ne. Být jedináček s bratrem musí být úžasné." Zamračil se na ni a sáhl rukou do kapsy. V ruce držel zkumavku čité tekutiny. „Tohle je jed podobný kyanidu. Jen ho potřebuješ míň, abys zemřela. Pozdravuj bratra." Zasmál se dost krutě, odvíčkoval zkumavku a stopl si vedle ní.

„Christiane, prosím, nedělej to. Prosím." Její průhledná postava se zhroutila na kolena. Vypadalo to, že brečí. Zvedla k němu oči. „Byl jsi můj kamarád. Ten nejlepší. Svěřila bych ti život. Možná mě zabiješ, ale pamatuj si. Karma je mrcha." Odfrkl si a obsah zkumavky nalil do proudu.

„Účinky by se měly dostavit hned. Trochu se pobavím." Zkřížil ruce na prsou a sledoval ji. Dostala křeč. Neskutečná bolest jí projela pravou rukou a pokračovala dál. Vykřikla bolestí, protože to bylo neskutečně bolestivé. Chtělo se jí zvracet, točila se jí hlava. Christian měl na tváři úsměv, jako kdyby se chválil za dobře odvedenou práci. A potom ho uslyšela. Svoji záchranu, snad.

„Lily!" zakřičel a dupot nohou bylo slyšet snad po celém lese. „Co se stalo? Christiane, ty hajzle, za to zaplatíš!" hned se rozběhl za ním. Od Štefana se oddělila trochu vyšší postava blonďatého učitele větru.

„Liliano, co se stalo?" nemohla mluvit. Zřejmě za to mohl ten jed, který jí Christian dal. Začala ukazovat prstem na Christiana, který bojoval s tím vrahem. „Christian ti něco udělal, to vím, ale co?" naléhal na ni Petr. Jak má do háje vysvětlit kyanid? Bylo to něco jako ve hře Activity. Musela pantomimou vysvětlit světelný kabel. Začalo se jí špatně dýchat. Pomyslela si, že má nejspíš pár minut. „Lily, pokud mi to neřekneš, zemřeš. Můžeme mít protilátku." Doufala, že si všimne, že nedýchá. Vzpomněla si, jak Christian odhodil zkumavku od jedu. Rychle ji v trávě našla a ukázala na ni. Petr si toho všimla. Rychle ji vzal ze země a přičichl si. Zřejmě to moc dobře nevonělo.

„Petře, co se stalo?" přiběhl Štefan s dlouhým šrámem na ruce, ze které valila krev a s napuchlým okem.

„Použil jed Lastrila. Něco jako kyanid. Chvíli ji hlídej, snaž se ji udržet při vědomí. Nebude odpovídat, skus s ní mluvit, ale nenamoč si tu ránu do vody." Petr zřejmě volal Ondřejovi, který by to mohl zpravit jedním, dvěma lektvary.

„Lily, podívej se na mě. Slyšíš mě?" přikývla. Ještě hluchá není. Usmál se a pokračoval. „Skvěle. Co ti řekl?" pokrčila rameny, ale začalo se jí zamlžovat vidění. Nedostatek kyslíku dělal divy. Sakra, neomdlívej! Křičela na sebe, ale pozdě.

„Měl jsi ji hlídat." Zvýšil hlas Petr a přiběhl. Vypadalo to, že Lily dýchá, ale nedalo se to moc dobře poznat. Splývala s vodou. „Lily!" nereagovala. „Ondřeji, pohni si." V hlase měl starost a úzkost. Snažil se ji vyndat z vody, ale byla z vody, takže jí jeho ruce prošly a nechytil vůbec nic.

„Musím přemluvit moji matku." Otočil se, že pro ni poběží, když si všimnul Ondřeje a Izabely, která běžela za ním. Ondřej vlil jednu zkumavku do vody a Lily začala dýchat trochu pravidelněji. Zřejmě to bylo něco kouzelného, protože by to nepůsobilo tak rychle.

„Prosím, matko, pomoz jí." Začal ji prosit Štefan. Izabela vrhla znechucený pohled na něco ve vodě.

„Ne, já jí nepomůžu." Zavrtěla hlavou. Petr ji silně chytil za paži.

„Izabelo. Mě nezajímá, že něco proti ní máš, i když nechápu co, když jsi jí nabídla studium u vás. Pomoz jí." Štefan přikyvoval.

„Udělá cokoliv." šeptal, když vílu tahal za rukáv bílého svetru. Vypadala, že přemýšlí. Ondřej těkal očima z ní na Lilianu, která v klidu ležela ve vodě.

„Dobře. Jakmile se probudí, už o ní nezavadíš pohledem, nepromluvíš s ní jediné slovo. Jasné? Odjedeš a začneš se od otce učit." Natáhla k němu ruku. Rychle se podíval na tu malou holku, která mu poprvé nevěřila, když ji potkal na táboře, ta, která se ho na vše vyptávala, která ho ve snech pořád pronásledovala. Kterou musel neustále zachraňovat. Chtěl by s ní být do konce života, ale to nejde. Vlastně by to šlo, ale to by ji viděl dnes naposledy. Zavřel oči, natáhl ruku k té matčině a stiskl ji.

„Slibuji." Pustila ho, přišla za Lily, chytila ji za ruku a vytáhla ji na břeh. Byla úplně mokrá, snažila vykašlat vodu z plic, ale kyslík stejně nedostala. Ondřej jí dal další zkumavku a zvědavě sledoval, co se bude dít. Štefan jen přihlížel. Nakonec nevydržel dívat se na dívku ležící v blátě, skočil k ní a vzal si ji do náruče. „Lily? Prosím, vzbuď se, otevři oči." Petr jen přihlížel. Obdivoval Štefana, jak rychle si vybral. Obětoval několik let svobody, aby zachránil jednu holku.

Když se Lily dlouhou dobu nepohnula, ucítil pálení v očích a ruku na rameni.

„Polož ji." Byla to jeho matka. Udělal jak chtěla. Víla máchla rukou nad jejím obličejem, vytáhla injekci z kapsy a vrazila ji Lilianě do ramena. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se nadechla pořádně a začala dýchat pravidelně. Štefan svou matku objal.

„Díky." Dívka se pohnula a zalapala po dechu. Objal i ji. Zamrkala. Roztřesenýma rukama ho chytila za ruku.

„Budeš toho litovat." Řekla, jako kdyby ho slyšela. Jeho slib.

„Kdybych to neslíbil, byla bys mrtvá a toho bych litoval." Pohladil ji po mokrých havraních vlasech. Usmála se, jako kdyby jí to přišlo vtipné, ale byla moc unavená. A taky byla. Zavřela oči a vrátila se do stavu, jako byla před chvílí. Sice stabilizovaném, ale nemohla vnímat.

„Je v pořádku. Jdi si sbalit." Izabela luskla, Liliana zmizela někam pryč, Štefan poslušně vstal a oba učitelé sledovali ty dva.

„Neuvěřitelné." Zamumlal Petr, když víla i její syn odešli.

„To mi povídej." Řekl Ondřej. Udělal první krok a otočil se na Petra.

„Ani David nebyl takhle vycvičený." Ondřej se nad vzpomínkou zasmál. Bylo to už dlouho a upomínka už byla jen černobílá, jako starý film.

„Musím jít říct Lauře, že je Lily v pohodě." Petr se šibalsky usmál.

„Že ty ji máš rád?" Ondřej protočil očima. „Všiml jsem si toho, už když jsem vás viděl poprvé. Tehdy před školou. Mám dobrou paměť. Díval ses na ni, jako kdyby byla jediné světlo v nekonečné tmě." Ondřej na něj vrhl pohled typu: „zmlkni, nebo ti vrazím pěst do břicha." Proto radši Petr ztichl a přidal se k Ondřejovi na cestě do školy.

Dostáváme se na počet kapitol jako u minulého dílu. Moc díky všem, kdo se dočetl až sem. Přemýšlím, jestli ještě pokračovat nebo to nějak šikovně ukončit. Poraďte, prosím.