Magie Prvních

Setkání

Michaela se vydala k vlaku. Měla mířit k její vesnici, ale někdo jí zkřížil cestu. Stála proti slunci, takže ho neviděla pořádně, ale už tušila, kdo to je.

„Ahoj, Michaelo." Pozdravil ji chladný hlas. Připomínal jí jeho, toho člověka, který ji děsil už strašně dlouho. Mlčela, snažila se ho obejít, ale chytil ji za paži a přitáhl si ji k sobě.

„Nech mě být." Požádala ho, i když věděla, že to nepomůže. Chytil ji ještě pevněji.

„Půjdeš se mnou, ať se ti to líbí nebo ne." Vypadal, že smlouvat nebude. Vytrhla se mu. „Michaelo," oslovil ji zřetelně a trpělivě. „to bych nedělal. Mám tě rád a nerad bych, aby se ti něco stalo, proto bys mohla jít se mnou, aby se ti nic nestalo." Zastrčil jí pramen vlasů za ucho a lehce se jí rty dotknul tváře. Lehce se jí dotýkaly, když mluvil. „Uvidíš, že to nebylo zbytečné." Mrkl na ni, chytil ji kolem pasu, přitáhl si ji ještě blíž, takže se ho dotýkala celým tělem.

„Ne, to nejde. Vyřiď mu, že je jeho nabídka lákavá, ale poptávka převyšuje nabídku." Mrkla na něj, vysmekla se mu a odcházela.

Sedla si na sedadlo ve vlaku a sledovala ho z okna. Stále stál na tom samém místě. Naštěstí se vlak rychle rozjel, takže jí brzy zmizel z očí. Dala si tvář do dlaní a opřela si lokty o kolena. Zhluboka se nadechla a snažila se utřídit myšlenky.

„Mluvila jsem s klukem, který zabil moji kamarádku a Juliuse."

„Julius si za to může sám." Ozval se ten stejný chladný hlas před ní. Rychle se zvedla. Naproti ní seděl pěkný blonďák se světle hnědýma očima.

„Takže jsi to byl ty?" zeptala se trochu roztřeseně. Přikývl.

„Ano, ale nebylo to snadné. Víš, jak moc se Barbora bránila? Umírala opravdu pomalu, ještě že mlčela." Vzpomínal se zvláštním úsměvem na tváři. Zvedl se jí žaludek, zvedla se a odcházela. Zase ji chytil za zápěstí, stáhl ji sobě na klín a pevně ji přidržel na místě. Všiml si zvědavých pohledů ostatních cestujících ve vlaku. Za chvíli se o to postará.

„Nech mě na pokoji. Prostě jsem řekla ne!" křičela dost nahlas, takže se lidé už otáčeli. Christian se zašklebil, takže jí naskočila husí kůže. „Ať tě to ani nenapadne! To neuděláš!" zašeptala vystrašeně. Bála se o ty nebohé lidi, kteří nic netuší.

„Asi ses do té hlavy bouchla moc, ukaž." Řekl trochu hlasitěji, aby ho slyšeli úplně všichni, kteří si vyslechli i Michaelinu scénu. Také jí sáhl do vlasů. Jakmile stáhl ruku, měl na ní krev. Netušila, jak to udělal, ale její určitě nebyla. V očích mu byla vidět radost, kterou měl, jakmile slyšel zalapání po dechu od některých přihlížejících.

„Přestaň, ty lžeš!" začala vstávat, ale držel ji moc pevně.

„Nehýbej se. Jakmile zastavíme, půjdeme do nemocnice, ano?" nepatrně se jí dotkl ruky, začala cítit teplo a příjemný pocit se jí rozlil po celém těle. Začal jí prstem přejíždět po ruce, jako kdyby něco kreslil. Ztuhla, roztřeseně se nadechla, ale nemohla se pohnout.

„Co to děláš?" zašeptala, protože křičet nemohla. Na rameni jí udělal spirálu, poté rovnou čáru dolů a u loktu udělal druhou spirálu na druhou stranu. Uprostřed čary ještě nakreslil krátkou čáru, která protínala první. Jakmile dokončil svoje dílo, Michaele se zatočila hlava. „Je mi špatně." Řekla tentokrát docela hlasitě. Proč to řekla? Cítila se dobře, tak proč to řekla? Nebo to řekl někdo jiný? Ale kdo, když ona ne?

„Chvíli počkej, už budeme zastavovat." Dal si její hlavu na rameno a začal ji hladit po vlasech. Proklínala ho. Nadávala mu, že je tak dobrý herec, je tak připravený a ona neschopná malá holka, která nemůže po jeho kouzle čarovat ani se vzpírat. Jak mohl vědět, že bude potřebovat umělou krev? Kde ji sakra vzal?Proč mě rovnou neunesl před vlakem?Mohl použít mnohem jednodušší kouzlo než tohle, aby ho normální lidé neviděli, tak sakra, proč? Křičela v duchu, když mu ležela na klíně. Ucítila, jak ji vzal pod koleny a za zády a zvedl ji.

Vypadalo to, že ji bez námahy vynesl z vlaku. Právě ji položil na lavičku a dělal, že kontroluje ránu, poté vytáhl mobil a s někým se bavil.

„Mám ji. Moc se nebránila." Zasmál se. Byl zády k vlaku, takže nikdo nemohl vidět jeho úsměv, krom Michaeli. „Jsme tam tak za deset minut." Přikývl, položil hovor a vítězně se na Michaelu zasmál.

„Proč to děláš? Komu se chceš pomstít? Štefanovi? Co ti udělal tak špatného? Poprali jste se, to je toho. Christiane, on litoval, že to udělal. Kolikrát ti to budeme ještě říkat?" čelil jejímu pohledu. Cítila, jak ji propaluje, ale jeho pohled byl lhostejný. Natáhla k němu ruce a chytila ho. „Zamilovala jsem se do tebe, ale tohle nejsi ty. Prosím, vrať se." snažila se brečet. Chtěla ho taky oklamat, jako on ostatní ve vlaku. Povedlo se. První slza jí stekla po tváři. Urychleně ji utřela, ale viděla, že to pomohlo. Naklonil se k ní a jemně ji políbil na spánek.

„Dobrý pokus." Zašeptal se zákeřným úsměvem. Všimla si, že vlak už je dávno pryč, ani to nepostřehla. Prudce ji vytáhl na nohy, takže zavrávorala. Nebránila se, když jí dal ruku na rameno a přenesl je někam, na jí neznámé místo. 

Byla jsem dva dny v Praze, takže jsem nic neudělala, omlouvám se. Protože mám velice ráda Teodora a Michaela byla jedna ze tří lidí, včetně Teodora, která ovládala oheň, byla jediná volba. taky vám moc děkuji za hlasy a komentáře, jste úplně nejlepší!!! Díky