Magie Prvních

Navíc ;-)

„Tak co? Uděláme si podobný výlet ještě někdy?" zeptal se David, když seděl zase u Ondřeje v obývacím pokoji. Měl nohu přehozenou přes druhou, které ještě k tomu spočívaly na stole. Měl ruce na prsou a pomalu klouzal dolů, takže každý čekal, kdy spadne. Michal by byl nejradši, kdyby to bylo brzy a tvrdě. Viděl Lauru se líbat s Davidem v místnosti 05.

„Já už radši ne." Zamumlala Laura s nohama pod sebou a hrnkem čaje v rukách. Všimla si, jak nemile se na Davida Michal dívá, bylo jí to líto. Všimla si Michala při jejím doučováním boje. Teda, David to takhle nazval.

„Já taky ne. Stačilo mi, že jsem se málem zabil na té skále." Zasmál se Ondřej z kuchyně. Nikdo nevědě, co tam dělá, měli zakázané tam vstoupit, ale přicházela od tam krásná sladká vůně, takže třeba nějaký řez nebo něco podobného.

„Protože jsi nešika." Zasmála se Laura, která okamžitě zmlkla, protože se na ni upřely všechny pohledy v místnosti. „No dobře, už mlčím." Zasmála se, když si vzpomněla na její paty na výletě.

„Všichni nohy ze stolu." Rozkázal Ondřej s tácem nad hlavou, aby nikdo neviděl, co nese. Petr se roztleskal a bez zaváhaní shodil Davidovi nohy ze stolu.

„Au." Stěžoval si David, když narazil nohama na zem. „Petře, musím tě zklamat, ale tohle nemůžeš, smůla." Zakřenil se na něj a vyplázl jazyk. Vzal mu jeden kousek perníku z ruky a snědl ho sám. Petr protočil oči, natáhl se pro druhý a ochutnal ho.

„To je úžasné. Z tebe bude šéf kuchař." Všichni spěšně přikyvovali. Jen Ondřej vrtěl hlavou.

„Ne, ze mě bude učitel." Zvedl hrdě bradu. Petr se zasmál.

„To je sebevražda." Ostatní přikývla a vzali si další skvělý perník, který byl na misce.

„Ještě se uvidí. Pokud ano, doufám, že se z někoho stane psychiatr." Ozvalo se zaklepání. Michal vyskočil na nohy, odešel ke dveřím otevřít.

„Ahoj, jdeš pozdě. Už to skoro snědli." Přišla Kateřina, pomyslela si Laura. Teď teprve začne sranda.

„Na zítřek plánuje tělocvikář nějakej podraz. Vždycky se tak blbě culí, když něco chystá." Přemýšlel nahlas Ondřej, když se snažil Kateřině zachránit posledních pár perníčků.

„Jo, slyšela jsem něco o důvěře. Taková kravina." Protočila oči Kateřina a sedla si vedle Laury.

„To bude sranda." Zaradoval se Ondřej.

Druhý den ve škole měli tělocvik třetí hodinu. Dovedl je ven. Otevřeli pusu, když si všimly velkého kamene vedle školy. Nikdy ta nebyl, učitel ho tam musel přičarovat.

„Udělejte partu po pěti, protože je vás dvacet." Laura nesnášela dělení na pět. Bylo jich šest. Jeden bude muset odejít.

„Já půjdu." Přihlásil se Ondřej, ale ona ho zastavila.

„Ondřeji, tede znám nejlíp a taky ti nejvíc věřím. Vypadá, že budeme lézt nebo něco podobného. Chci tě mít u sebe." Po tváři se mu rozlil nesmělý úsměv, i když v duchu skákal radostí do vzduchu.

„Já zase nejdu bez bráchy." David poplácal Petra po zádech možná trochu víc než chtěl, ale u něj člověk nikdy nevěděl.

„Tak asi půjdu já." Michal od nich odstoupil a snažil se tvářit naprosto v klidu.

„Tak se uklidněte a začínáme. Každý si to zkusí, takže se nemusíte hádat, kdo půjde první. Stačí, když pro začátek vylezete nahoru." Ondřej se po všech podíval.