Magie Prvních

Dobrovolnost

Po škole, která byla příšerná, se vydal do internátu. Rozloučil se se Zuzkou a šel do pokoje. Za Lilianou, Kateřinou, Štefanem a ostatními. Potom si uvědomil, že Štefan tam na něj nečeká. Že tam ani není. Vztekle kopl do kamene, který odletěl hodně daleko.

„Sakra!" zašeptal rozčíleně. Proč po něm nepátrají? Co když se mu něco stalo? Nikdo mu nic neřekl. Nevěděl, kdo to udělal, kdo ho unesl. Ale byl si skoro jistý Viktorem.

Se sklopenou hlavou do něčeho vrazil. Teda, do někoho. Ptal se, proč má na něj takové hrozné štěstí? Nicholase Wintona ještě neviděl, ale na Libora doslova narazil.

„Stránský, jsi nějaký drzý." Zase se mu změnila barva očí. Ty šílené zvířecí oči ho děsily.

„Nejsem." Odpověděl mu slušně, obešel ho a šel dál. Libor ho však jen tak odejít nenechal. Chytil ho za límec, podkopl mu nohy a sledoval, jak se válí v blátě. Pro jeho smůlu před chvílí přestalo pršet. Měl mokrou bundu i kalhoty.

„Postav se a bojuj." Vyzval ho Libor.

„Ne." Teodor se zvedl na nohy, kráčel pryč a bylo mu jedno, co za ním Libor dělá. Rozběhl se a strčil do něj. Teodor to nečekal, upadl znovu, ale tentokrát narazil hlavou na patník. Rozrazil si čelo. Krev mu začala stékat z čela na kořen nosu a potom dolů na bradu. Nevěřícně se podíval na krev a zatočila se mu hlava. Z krve se mu dělalo strašně špatně. Párkrát se mu stalo, že omdlel. Rychle si sedl a snažil se nepozvracet.

„Oh, jsi zraněný." Prohodil mimochodem Libor.

„Tak si kopni! Jsem bezbranný, sedím na zemi. Jen si kopni!" zjistil, že dráždit hada bosou nohou není vždy vhodné. Kopl ho přímo do obličeje. Uslyšel křupnutí a začal ho neskutečně bolet nos.

„Tohle je za Tomáše, ty hajzle." Zasyčel. Teodor přemýšlel, kdo je sakra Tomáš. Nikoho takového neznal.

„Teodore!" ozval se za ním velice známý hlas. Podíval se za Libora a zůstal zírat. Běží za ním nějaký hnědovlasý kluk, kterému je v patách zrzek.

„Štefane?" zašeptal nevěřícně. Libor zrudl zlostí a změnil se na vlka. Byl pískově hnědý.

„Ty jsi Štefan?" zeptal se přes vyceněné zuby vlkodlak. Štefan doběhl, podíval se na Teodora a přikývl. Ten zrzek doběhl za Teodorem a mluvil na něj.

„Jsi v pohodě?" Teodor měl chuť mu dát facku.

„Teče mi krev z čela a mám nejspíš zlomený nos. Jasně, je mi fajn." Zrzek se zasmál a podíval se, co dělá Štefan. Povídal si s ním.

„Vy jste určitě příbuzní. Jste prostě úplně stejní." Zasmál se a nadzvedl Teodorovi vlasy na čele, aby mohl lépe vidět zranění. „Sss, bolí, co?" Teo ho praštil pěstí.

„Bolí, co?" muž se začal smát ještě víc.

„OK, už přestaň, ano? Jen se tě snažím nějak uklidnit. Normální postup. Povídáš si s raněným, klidně i na blbosti." Usmál se na něj. Teo viděl zřetelné pihy a světle hnědé oči.

„Chcete se ještě jednou zeptat, jestli to bolí?" Teo taky trochu zvedl koutky úst. Uviděl šmouhu, která proletěla kousek od toho muže. Libor dopadl na všechny čtyři, z huby mu kapala pěna a měl několik ran. Když se Teo podíval na Štefana, výhled mu zablokoval zrzek.

„To nemusíš vidět." Ujistil ho. Chytil ho jemně za paži, vyhrnul mu rukáv a podíval se na odřený loket. Ani si toho nevšiml. „Otoč se zády, abych na to mohl lépe vidět, ano?" Teo se otočil a zvedl loket. Nebylo to příjemné. Zrzek mu divně ťukal na okraje krvavého místa.

„Au!" vkřikl, když ho začala nesnesitelně bolet přímo odřenina.

„Klídek. Už se to hojí, ještě chvíli." Uslyšel další křik. Tentokrát Štefanův. Muž se prudce otočil, něco vykřikl a vyběhl za Štefanem. Najednou to Teodor uviděl. Libor ho kousl. Držel se křečovitě za ruku, Libor se blbě šklebil, jak jen to vlk dokáže. Bylo jasné, že to chce skončit. Teo to takhle nemohl nechat. Zkusil vyčarovat oheň blízko něj. A povedlo se mu to. Libora dost popálil. Změnil se na člověka. Byl od krve, měl popálenou kůži na obličeji. Teo si pomyslel, že tohle si zasloužil.

Po chvíli došel za Štefanem.

„No tak Štefane, tohle mi nemůžeš udělat!" muž zkoušel nahmatat puls. Zřejmě nějaký našel.

„Co se děje?" zeptal se Teo trochu vystrašeně. „Mám zavolat sanitku?" muž zřejmě chvíli přemýšlel. Nakonec zavrtěl hlavou a začal mávat rukama nad jeho hlavou. Po chvíli otevřel oči, zamrkal a zvedl palec.

„Ty jsi pitomec." Zasmál se muž a oddechl si. Teo moc nechápal, proč by měl být pitomec.

„Já myslel, že to je jen štěně." Zasmál se a pokusil se sednout. To se mu podařilo.

„Co se tu děje? Štefane, ty jsi utekl?" oběma ztuhla tvář.

„Teo, prosím, musíš si vybrat. Buď půjdeš se mnou anebo tady zůstaneš, ale nikom neřekneš, že jsi mě viděl. Prosím."

„Cože? Děláš si srandu? Kdo tě sakra unesl? Kam bych šel? Štefane, odpovídej mi!" zrzek mu pomohl vstát. Štefan si tam ještě chvíli poseděl.

„Teo neptej se, prosím. Řekni jen, jestli jdeš, nebo zůstáváš." Zatřásl se. Co má dělat? Neví, kam půjde, neví, jestli je Štefan při smyslech. Nechtěl jít s ním. Přece tu nenechá svoji sestru bezradnou. Bez jakéhokoliv vodítka.

„Upřímně, vůbec nechci." Řekl Teodor sklesle. Štefan chápavě pokýval hlavou a vstal. „Ale jsi můj kamarád, a jestli chceš pomoc, tak jsem tu pro tebe." Štefan se vděčně usmál. Všichni tři se přemístili do obrovského domu.

„Díky Teo. Tady se ti bude líbit." Rozcuchal mu vlasy a vedl pryč. Všem bylo zřejmě jedno, že si Teo zlomil nos. Bral to s nadhledem. Jsou čarodějové, nevěděl o žádném zranění, které by oni neuzdravili. 

Po asi sedmi hodinách v autě konečně doma :-D

Trochu jsem přemýšlela jak vám různě poděkovat. (Ano TesssaH sorry, asi to je podobný, ale uvědomila jsem si to až teď) Co udělat nějakou speciální kapitolu? Třeba o jejich rodičích (co dělali, jak se potkali, atd.) samozřejmě to může být něco jiného, ale tohle mi přišlo takové nejlépe proveditelné.

Díky a dobrou noc :-)