Magie Prvních

Zklamání

Liliana seděla ve Štefanově pokoji a čekala. Byl tam s ní Petr. Moc se nebavili, vlastně vůbec. Vše se změnilo, jakmile se ležící postava pohnula. Vystřelil jako blesk.

„Štefane?" oslovil ho nesměle. Lily chvíli počkala, nechtěla dělat moc velkou paniku. Petrův ještě nedávno napjatý obličej se nyní uvolnil. Rychle vstala také.

„Ach bože, díky." Zašeptala vděčně. Přišla blíž. Štefan byl trochu bledý, ale už ne tak moc, jako před tím.

„Jsem tak rád, že ses probral." Zašeptal potichu Petr, to slyšela jen stěží.

 „Je mi to líto, měla jsem to být já." Bylo jí to upřímně líto. Klidně by si to vyměnila. Stokrát by tam za něj ležela. Všimla si jeho zmateného a překvapeného pohledu. Naklonil se k Petrovi. Co mu řekl, neslyšela. Ale z Petrova výrazu usuzovala, že řekl nějakou blbost.

„Tohle není vtipný." Napomenul ho. Štefan zvedl obočí.

„Já si nedělám srandu. Fakt nevím." Lily taky zvedla obočí.

„Štefane, co myslíš, že se stalo?" zkusil jeho paměť Petr. Bál se, že zapomněl. Štefan se usmál.

„Autonehoda? Autobus vyjel ze silnice? Napálil do nás někdo?" Co to mele? Ptala se sama sebe. Jaký autobus? Autonehoda?

„Kolikátého bylo včera?" Lily těkala očima z muže na Štefana. Vyslýchal ho jako policista. Začala mít trochu strach.

„Patnáct, možná šestnáct." To by sedělo, proč to po něm chce? Snad si nemyslí, že by zapomněl, ne?

„Měsíc?" Štefan se už zamračil. Přestávalo ho to bavit.

„Červenec, stačí?" vyjel na něj. Oba dva zalapali po dechu. Lily polil chlad a potom se jí trochu zamotala hlava. „Kolikátého je dnes?"

„Září. Šestnáctého září." odpověděl klidně Petr. To zjištění vyvedlo Štefana z míry.

„To musela být pořádná pecka, když jsem byl mimo měsíc." On si mě vážně nepamatuje. Problesklo jí hlavou a ta myšlenka jí vehnala slzy do očí.

„Ty si to vážně nepamatuješ? Na Aurela,Viktora, Christiana? Na Sofii a Michaelu?" koukal na ni, jako kdyby mluvila anglicky, ale moc rychle. Něco postřehl, ale bylo toho málo.

„O co vám jde?" vyjel na ně. „Tak si něco nepamatuju. Já si vzpomenu, možná. Možná jsem zapomněl kvůli něčemu." Podíval se na Lily. „Nebo kvůli někomu." Lily to už nemohla poslouchat. Vstala, ještě se na něj u dveří otočila a potom zmizela.

Hned se rozběhla do pokoje, kde byla akorát Michaela. Nejdřív si jí nevšímala, ale potom, co začala vzlykat, se na ni otočila s otázkou v očích a šla se jí zeptat.

„Co se stalo?" Lily zvedla oči. Byla na ni milá. Poprvé snad za týden?

„Štefan-" zalapala po dechu. „už se probral." Michaela se usmála. Jen stále nechápala, proč brečí.

„To je přece super. Proč brečíš?"

„Protože si mě nepamatuje. Řekl taky něco ve smyslu, že možná kvůli mně zapomněl." Michaela zůstala zírat na tu zničenou dívku, jako kdyby jí řekla, že za dva dny zemře.

„On to takhle nemyslel. Pokud zapomněl, jak říkáš, tak byl zmatený." Lily zavrtěla hlavou.

„Nebyl. Vím to. On nikdy nebyl. Možná jednou." Připustila. Michaela se začala smát.

„Lily, znám ho od malička. I on chybuje. Dej mu pár dní, vzpomene si, neboj. Třeba to způsobil šok. Lily, on to takhle opravdu nemyslel." Ujistila ji. Pokrčila rameny. Michaela se rozhodla, že ho jednou musí v nemocnici navštívit. 

Tohle byla krátká kapitola, ale málem jsem dnes nic nepřidala, takže...

Zítra budu mít víc času. Zítra o Michaele.

Omluva za chyby, i v jiných částech :-(