Magie Prvních

Horší než puberťák

„Ahoj Štefane." Ozval se David od těžkých dřevěných dveří. Viděl svého syna sedět na parapetu, stejně jako to dělali všichni. Teda skoro všichni. Michal to nikdy neudělal.

„Ahoj." Pozdravil ho. Slyšel z hlasu, že má ruku pod bradou. Zvedl hlavu a otevřel pusu. „Kde máš oblek?" zvedl obočí, protože takhle svého otce nikdy neviděl.

„Kdo ví." Zasmál se. Jeho syn protočil očima a posunul se, aby mu udělal místo. Sedl si k němu. „Tohle si pamatuju. Úplně jsem to tady nesnášel. Jen jsi vešel, jeden tvůj strach za druhým. Poprvé jsem dostal čtyřku. Potom jedničku. A zase čtyřku. Bylo mi to úplně jedno, protože Petr měl jedna, čtyři, jedna. Prostě dvojčata." Rozepnul si mikinu a opřel se o okno.

„Co tady děláš?" zeptal se naprosto mimo téma Štefan. David si povzdechl.

„To tě nemůžu navštívit?" Štefan vyskočil na nohy.

„Ne! Nikdy jsi to neudělal, nevidím důvod, proč by s tím měl začínat." Křičel na něj, což se Davidovi nelíbilo.

„Přestaň na mě křičet! Jsem tvůj otec a starám se!" hned se uklidnil, nasadil klidnou a vyrovnanou tvář. Štefan udělal stejně tak.

„Promiň." Jsme prostě cholerická rodina. Prohnalo se mu hlavou. „Doufám, že po mně nechceš, abych si na něco vzpomněl, protože to neudělám. Nemůžu, nejde mi vzpomenout si na nic, co se stalo tenhle poslední měsíc." David chápavě přikývl.

„Já vím, Petr mi to řekl. S pamětí ti nepomůžu, ale našel jsem jednu fotku. Teda já ne, Petr ji našel. Je ze dne, kdy jste se chystali najít jednoho kluka. Vyfotil jsi se s Lilianou. Možná si vzpomeneš." Proč se všichni snaží, abych si na ni vzpomněl? Zeptal se sám sebe. Proč by můj otec chtěl, abych chodil s vodou?Protože ona je VODA. Prostě to nechápal. Možná tohle byl ten podraz. Jeho otec by si na sebe nic takového nevzal, nikdy by ho nepřemlouval, aby se skamarádil, ba si něco začal s vodou a už nikdy by se nechoval takhle.

„Ty nejsi můj otec. Jsi někdo jiný. Jsi Viktor, nebo Adrian." Udělal od něj pár kroků dozadu.

„Nebuď směšný." Zavrtěl hlavou. Zazvonil mu mobil. „David." Představil se. „Ano Petře, slyším. Ne, jsem už tady, mluvím se Štefanem. Jsme v místnosti nula pět. Proč by měl být naštvaný? Já mu nic neudělal." Zasmál se a hovor tipl.

Za minutu se rozrazily dveře a do nich vtrhl Michal. David se usmál a zvedl ruku na pozdrav. Za ním vešel i Petr. Michal, jak nejrychleji mohl, překonal vzdálenost mezi ním a Davidem a dal blonďákovi takovou ráno pěstí, že se svalil na zem. Štefan zůstal na místě. David se začal smát. Měl roztržený ret, ze kterého kapala krev, ale smál se.

„Tomuhle říkám přivítání. Za co jsem si to zasloužil?" Michal vypadal dost naštvaně, jak Štefan poznal.

„Ty to víš moc dobře, ty parchante." Zasyčel. Petr poprvé nestihl zasáhnout.

„No, zdá se, že nevím." Štefan se otočil zády, prošel kolem Petra, který kývl a propustil ho.

„Skoč pro Ondřeje. Je v kabinetu, díky." Přikývl a rozběhl se najít učitele vody. Byl v kabinetě, dělal poznámky do sešitu a něco si broukal. Poslal ho do místnosti 05.

Za několik chvil už seděl na posteli a učil se na další den.

Ondřej otevřel dveře od místnosti 05. Nikdo ji neměl rád. Začal také přemýšlet, co po něm asi Petr bude chtít. Bohužel po něm něco nechtěl jen Petr.

„No nazdar." povzdechl si, když uviděl Michala a Davida s krví na obličeji.

„Ahoj Ondřeji." Zavolal s úsměvem David. Zřejmě mu už ty povinnosti vlezly na mozek. Někdy se choval opravdu zvláštně.

„Co tady děláš?" zavrčel na něj Michal s nepřátelským výrazem. Toho vidět nepotřeboval.

„Tak co se řeší?" David se začal usmívat. To vždy značilo, že plácne nějakou kravinu.

„Prý jsem vojel Lauru." Rozhodil rukama. Petr zbledl. Jestli po tom, co se dozvěděl o něm a Lauře, nebo po tom slově. U něj nikdo nevěděl.

„Chováš se hůř než ti puberťáci, které učím." Napomenul ho Petr, už trochu barevnější v obličeji. Ondřej se začal usmívat, protože pochopil. Laura mu všechno vysvětlila a díky tomu a alkoholu v krvi, u něj přespala. David už nasadil vážný výraz a byl odhodlaný se hájit.

„Dobře. Takže, podle tebe, jsem s Laurou něco měl, ale..." umlčel ho Michalův zdvižený ukazováček, kterým ho zastavil.

„Ne něco, měl jsi s ní dítě, ty-" Ondřej si stoupl před Davida, aby zabránil nějakým dalším nadávkám a případné ráně.

„Možná tě zklamu, ale jediné, co jsem měl s Laurou, tak kratičký románek na střední. Potom už tam byla jen Izabela a Veronika. Myslíš, že by bylo vhodné, abych měl dítě s Laurou?" Michal zrudl zlostí. „Vzhledem k tomu, že sis ji vzal." Rychle dodal David. Zvedl ruce ve své obraně.

„Myslím, že si musíme promluvit jako čtyři dospělí." Rozhodl Ondřej a jako první se vydal k odchodu.

Tak co říkáte? :-D Omlouvám se za jistá slova, která jsem zde použila. Snad to přežijete :-)