Magie Prvních

Jsem upír?

Tadeáše už konečně pustili z nemocnice. Byl prý napadený psem. Tomuhle ale nechtěl věřit. Když šel od Larisy, slyšel za sebou kroky. A potom ho uviděl, ale možná to byl jen šok. Viděl něco, co ani nebyla pravda. Jeho rodiče byli vystrašení, když přišli za ním, ale uklidnili je.

„Tadeáši, máš návštěvu." Ozvala se máma u jeho dveří od pokoje. Zvedl oči k vysoké blondýnce, přehodil nohy přes okraj postele a šel ke dveřím.

„Ahoj, co tu děláš? Odkud víš, kde bydlím?" zeptal se rozpačitě tvářící zrzky.

„Jsi v pohodě? Vypadalo to hrozně. Bolí to ještě? Co si z toho pamatuješ?" Tadeáš se nervózně poškrábal na hlavě.

„Pojď dál, vyzuj se." sundala si tenisky a vběhla do pokoje na pravé straně. „Já nevím, co si pamatuju. Viděl jsem někoho, jak za mnou jde. Potom jsem už jen cítil, jak mě něco kouslo do krku. Prosím, neměj mě za blázna. Viděl jsem to, opravdu." Larisa si opatrně sedla na okraj postele.

„Co tím myslíš? Ten, kdo tě napadl, byl člověk?" přikývl, i když se trochu červenal. Larisa vstala a objala ho. „Nebudeš moc vyvádět, že ne?" zavrtěl hlavou a přivoněl si k jejím vlasům. „Existuje jeden trochu jiný svět. Patřím tam i já. Já jsem čarodějka a tohle je město pro kouzelné tvory. Říkáme si Lepší, protože my umíme kouzlit, měnit podoby a tak dál. Ten co tě napadl byl upír. Neboj se, s největší pravděpodobností se upírem nestaneš." Tadeáš chvíli jen mrkal. V hlavě si to skládal, jako puzzle.

„Tak jo. Můžu toho upíra najít? Docela to bolelo." Larisa otevřela pusu. Vzal to dost s klidem. Když to řekla svojí kamarádce ze základky, málem Larisu odvezla na psychiatrii.

„Tobě to nevadí?" zeptala se opatrně. Zvedl obočí a usmál se.

„Celý život uvažuju nad tím, co kdyby existovali elfové, čarodějové a upíři. Draci a vlkodlaci. Od malička mi vtloukávají do hlavy, že nic takového neexistuje a najednou se objevíš ty a všechny je pošleš do háje. Lariso, jak by mi to mohlo vadit?" zamyslel se a potom s emu rozzářili oči. „Jsi čarodějka? Ukážeš nějaké kouzlo? Vytáhneš králíka z klobouku?" Larisa protáhla otráveně obličej.

„Pleteš si mě s kouzelníkem." Upozornila ho. Všimla si, že má na okně malou umírající kytičku. Luskla a hned se vzpamatovala. Tadeáš vyvalil oči a zíral na pomalu rozkvétající fialky.

„Úžasný. Prostě super!" začal vykřikovat Tadeáš. Jenže jejich super chvilku zkazilo zaklepání na dveře. Bylo zvláštní, že ani jeden toho člověka neznal. Což nebylo příjemné zjištění, když stojí v Tadeášově pokoji a určitě musel jít vchodovými dveřmi.

„Zdravím, jsem Nikolas." Představil se, vešel do pokoje a natáhl k Tadeášovi tenkou, bledou ruku. Nesměle si s ním potřásl.

„Já jsem-" muž ho předběhl.

„Tadeáš, ano já vím. Slyšel jsem, že ses už dozvěděl o Lepších, děkuji, čarodějko." Kývl na ni. Byla trochu naštvaná, že ji nazval čarodějkou. Dokonce by se vsadila, že to řekl pohrdavě.

„Kdo jste? Co chcete a jak jste se tady vzal?" Nikolas zvedl ruce, aby ho uklidnil.

„Jsem jeden z upírů starší generace, zatím víc vědět nemusíš. Přes tvoji mámu jsem se dostal snadno, nic se jí nestalo, jen si myslí, že mi je čtrnáct a nesu ti úkoly." Tadeáš se zdviženým obočím pohlédl na Larisu, která jen pokrčila rameny. Moc neznala rasu upírů, jejich zvyky a tu jejich „starší generaci."

„Proč jste ale tady? Abyste si popovídal určitě ne." Zavrtěl hlavou.

„Kdepak. Jakmile nějaký upír kousne člověka, vydáme se za ním zjistit, jestli se stal upírem nebo ne. Pokud ano, odvedeme ho, pokud ne, vymažeme ti vzpomínky. Chceš to podstoupit?" jasně že to chce zjistit.

„Vymazal byste mi všechny vzpomínky? Zapomněl bych úplně na vás, toho upíra, co mě kousl i na to, že je Larisa čarodějka?" Nikolas jednou přikývl a vytáhl z kapsy od riflí malou zkumavku. Byla v ní čistá tekutina.

„Tohle vypij a chvíli počkej. Radši si sedni." Poradil mu, když do sebe hodil tu obyčejnou vodu. Oba ho napjatě sledovali, co se stane. Nic. Čekali pár minut, dokud se Nikolas neusmál. „Upír nejsi, takže teď ještě něco vypij." Vytáhl druhou zkumavku. V ní byla tekutina měnící barvu. Chvíli si ji prohlížel.

„Musím? Nechci na to zapomenout. Chci vědět, že něco jako vy existuje. Chci věřit v to, že my lidé nejsem nejlepší tvorové na této planetě, že tu jsou lepší. Vy jste dosáhli nesmrtelnosti, přeměny a můžete čarovat. Lidi jen ničí. Já chci vědět, že někdo takový není." Nikolas se chvíli rozmýšlel. Potom vrhl zvědavý pohled na Larisu.

„Pokud něco vyvede, prozradí nás, je to na tebe, jasné?" přikývla. „A ty, pamatuj, že ona za tebe má zodpovědnost. Jestli něco vyvedeš, zaplatí za to ona." Tadeáš také přikývl. Nikolas jim oběma zamával bledou rukou a zmizel z pokoje i z domu.

„Nejsme tak skvělí, jak si myslíš. Jsme jako lidé, jen na ničení máme jiné prostředky." Larisa si dala za ucho pramen vlasů a otočila se ke dveřím.

„Počkej, chci slyšet víc. Prosím." Larisa se prostě musela usmát. Konečně to někdo ví a chce ji poslouchat, skvělé.

Sedla si zpět a vykládala mu všechno o čarodějích.

Povídali si až do večera, dokud se s ním nerozloučila na nádraží, protože řekl, že ji musí vyprovodit. I po cestě se bavili o různých tvorech jejího světa a vlastně už skoro i jeho, i on už zná část pravdy, kterou lidé zazdili hluboko v mysli.

Tak, další kapitola za námi. Dává to pořád smysl? (otázka z mojí rodiny) A taky jsem na dně s fantasií. O kom má být další kapitola? Fakt mě nic nenapadá. Zase zapomeňte na Štefana a Christiana. ;-) Za radu budu moc vděčná :-)