Magie Prvních

Místnost 7

Štefan zkoušel usnout. Bez povídání s Teodorem to nešlo. Vydal se na noční procházku po domě. Nejraději měl knihovnu.

„Přečtu si pár knížek a usnu. Klidně i v křesle." Usmál se sedící v tom křesle, ve kterém chtěl usnout. Věděl kolik je hodin. Jedenáct deset. Nemohl spát, věděl totiž, že zítra začne peklo.

Vstal a začal procházet chodby knihovny. Prstem přejížděl přes hřbety starých i mladších knih. Vzpomněl si na něco, co potřeboval zjistit.

„Hawaiské ostrovy mají pár skrytých ostrůvků. Hledal jsi tam?" ozval se hlas jeho otce ode dveří.

„Ano. Hledal jsem tam. Teda, ne úplně, ale zkoušel jsem procházet různé mapy, který z ostrovů by se v poslední době ztratil, zaplavilo ho moře nebo něco podobného. Nic, žádný takový ostrov není." Vrátil se k prohledávání dalších knih.

„Synu, to ses od Adriana nic nenaučil?" Štefan zavrtěl hlavou. Naučil se toho hodně. Jak podvádět, lhát na nejlepší úrovni, ale nic, co by mu pomohlo v jeho hledání.

„Adrian je nesmrtelný, byl tu již na začátku. On si mohl ten ostrov zabrat už dávno a nikdo o něm neví." To byla pravda, i když nemají vůbec jistotu, že na něj přijdou.

„Dobře, kdyby takový ostrov byl, tak jak ho najdeme?" David udělal pár kroků po schodech nahoru ke Štefanovi.

„Sám to nedokážeš." Mrkl na něj.

„Já ale s Lilianou pracovat nemohu. Matka mi to zakázala. Slíbil jsem jí, že s ní nepromluvím, jak to mám udělat?"

„Kdo řekl, že máš pracovat s Lilianou? Řekl jsem, že sám to nedovedeš. A samotného tě nepustím. Půjdu s tebou." Usmál se. Štefan to čekal. Přece by ho dvakrát po sobě nenechal jít někam sám, kde může přijít o život. Už se tak málem stalo.

„Dobře, ale to půjdeme jen my dva? Nikdo jiný?" nebyl si jistý, zda je to dobrý nápad.

„Ne, chci vzít Petra nebo Ondřeje."

„Jestli vezmeš Petra, nebude nikdo, kdo by vládl, jestli všichni zemřeme." Potichu upozornil. David přikývl.

„To je pravda. Vezmeme sebou Kateřinu? Ne, to nejde. Návrhy?" podíval se na svého syna. Chvíli byli oba ticho dokud si oba nevzpomněli na jednu a tu stejnou osobu.

„Laura!" vykřikli oba zároveň.

„Dobře, pokud půjde Laura, půjde i Ondřej, to je jasné. Můžeme vyrazit." Zazubil se David.

„Že se o to tak najednou zajímáš." Zabručel Štefan trochu překvapeně. Nevadilo mu to. Bylo to jen dobře, že se jeho otec připojí k němu a bude mu pomáhat.

„Je to něco, co se mě týká víc než osobně. Adrian mi něco dlužil a myslím, že tímhle se mstí." Štefan se zamračil, ale zatím mlčel. „Tím, že zabil tu dívku, už vyvolal nepokoje nejen u vás. Chodí dopisy, kdo to udělal. Julius byl tečka. Zjistil jsem o Christianovi skoro všechno. Kdy si odřel koleno, kde byl na prázdninách, kde vyrůstal." Vyjmenoval David, co ví.

„To je úžasný. Zítra se o tom pobavíme, teď už asi půjdeme spát, co?" protřel si unaveně oči a Davidovi se vybavil jako malé dítě, co brečí a pěstičkami si tře oči. Byla to roztomilá vzpomínka.

„Jasně." Objal ho kolem ramen a vyšli spolu z knihovny.

Teo držel v ruce kartu, kterou mu nechal Štefan. Neměl nejmenší ponětí o tom, kam patří. Rozhodl se zeptat Kateřiny.

„... Štefan odešel a nechal tu tohle. Nevíte od čeho to je?" chvíli si kartu prohlížela. Byla to normální černobílá karta se znakem této školy. Čtverec se dvěma úhlopříčkami. Vznikly čtyři trojúhelníky, ve kterých bylo vždy jedno písmeno. V levém bylo O jako oheň, v pravém P příroda, nahoře V podle vzduchu nebo větru, to nevěděl a další V- voda.

„Jistě že vím. Ale je to jeho karta, takže bys ji neměl používat."

„Dal mi ji. Napsal, že ji můžu použít, jestli budu chtít. A já chci zjistit od čeho to je, prosím." Kateřina se usmála. Vypadalo to, že se už hodně těší až mu ukáže od čeho to je.

„Je to jen pro málo lidí. Někdo, kdo tu studoval o té místnosti ani neví. Štefan ti musí hodně věřit, že ti to dal." Otevřela dveře od kabinetu.

No super, dveře. Kdy už je otevře? Ptal se sám sebe natěšený Teodor. Kateřina natáhla ruku pro kartu. Dala ji snad do čtečky a dveře se najednou otevřely. Tmavá místnost, ze které šlo slyšet kapání, a vlhkost tam byla nejen cítit pocitově. Trochu se otřásl. Kateřina nic neudělala ani on se nehnul, ale místnost se projasnila. Byla to nádhera. Písková cesta, podél svítily louče, které se samy zapálily, malý vodopád odněkud ze zdi a stropu, všude po stěnách se plazily tropické rostliny a překvapivě v místnosti foukal vítr. Nikde neviděl okno nebo něco tomu podobné.

„Vítej v místnosti 7. Tady se naučíš prvotřídně kouzlit." Rozevřela dveře dokořán a naznačila, aby šel dál.

Doufám, že se vám to líbilo. Dalo mi to práci. 

Dále chci poprosit o pomoc s kapitolou Navíc ;-) nevím, co napsat, prosím poraďte.

Omlouvám se za chyby :-(