Magie Prvních

Šarlota

Liliana seděla na břehu s nohama ve vodě. Dost se nudila. Mohla tu jen sedět a to ji nebavilo. Co komu udělala? Proč ji potkalo tohle? Potom ji napadl jeden člověk. Christian. Nechali ho tam skoro umřít. Tohle bylo za to, pomsta.

Po hodině podobných myšlenek, které jí přesvědčili o tom, že za zlost, kterou k nim Christian teď cítí, za tu nenávist, může ona.

„Zdravím, koukám, že se zrovna čvachtáš." Uslyšela za sebou. Otočila se za hlasem. Stála tam vysoká černovláska. Měla koženou bundu, triko stejné barvy s červeným nápisem nějaké Lily neznámé skupiny, pod nímž byla kytara a paličky, černé kalhoty a konečně trochu barevnější hnědé boty. Byla velmi bledá, což Lily zarazilo. I ona měla tmavé vlasy, ale takhle bledá ještě nebyla.

„Co potřebuješ?" zeptala se mile. Holka pokrčila rameny.

„No, poslal mě sem Samuel. Prý tě mám najít." Zazubila se na ni. Proč by ji měla najít? Proč ji sem poslal Samuel? Vždyť to byl výmysl Adriana, aby našli co nejvíc lidí.

„To tě poslal Samuel?" přikývla a sedla si vedle ní.

„Ano, ten blonďák s modrýma očima. Pokud si myslíš, že nevím, kdo je Samuel." Lily si ji ještě prohlížela.

„Ty jsi upír?" holka přikývla.

„Ano. Jmenuji se Šarlota. Ty jsi Liliana, čarodějka vody. Tvůj přítel je Štefan, čaroděj." Lily pokývala párkrát hlavou.

„Znáš mě docela dobře. No, nevím, co bychom měly dělat. Jeden z nás je mrtvý. Zabil ho Adrian. Ani nevím, kdy je, abychom se pomstili za Aurela. Myslím, že jsme zbyteční." Smutně sklopila pohled a zvedla nohy. Ozvalo se šplouchnutí, když se změnila na vodu a ona spadla do říčky.

„Zajímavé. No nic, já už musím, mám ještě práci." Zvedla se a zmizela ve stínu. Lily slyšela, že tohle upíři umí. Můžou na světlo a dokážou splynout se stínem. Mohli se v něm jen schovat, nebo jím proplouvat jako duchové. Stejně nechápala, odkud vzali lidé, že nemohou na světlo.

O několik hodin později přišly její dvě kamarádky šouravým krokem. Měly docela červené oči, takže to vypadalo, že obě brečely.

„Lily, co tady děláš? Jak se ti to stalo?" vyjekla Larisa. Měla po celém obličeji rozmazanou řasenku, takže vypadala, jako kdyby si hrála s uhlím.

„To je na dlouho. Vypadáte, že se něco stalo, co mi uteklo?" Larisa se rozbrečela nanovo. Vypadalo to, že to neřekne sama, proto se slova chopila Michaela.

„Pohádala se s Tadeášem, ale to obrečela už včera. Víš, že Barbora nepřišla včera do školy?" Lily pomalu přikývla. Sice tomu moc nevěnovala pozornost, protože chvíli po vyučování, po tom, co jí popřála máma i Teo se vydala sem, kde ji našel Štefan. „Víme, co jí je." Lily ji pobídla, aby pokračovala. Zřejmě ani jí se do toho nechtělo.

„No tak, já tady stojím ve vodě, vypadám jako vodník a vy mi to pořád nechcete říct, prosím." Michaela se tedy znovu chopila slova. Larisa vypadala opravdu zničeně a Lilianě to začínalo docházet.

„Jsem tu snad pět tisíc let, což je dost a tohle jsem v jednom roce nezažila, ani od něj. Našli ji nedaleko vlaku. Měla úplně bílé vlasy, a když zkusili, jestli by mohla ještě kouzlit, zjistili, že ona nemá žádnou schopnost. Tohle musel udělat jedině Adrian, ale už asi tři tisíce let to neudělal. Navíc to za něj musí dělat někdo jiný. On sám nemůže. Je to ironie trochu, když si vezmeš, že jsi vrah ty, ale na oběť jsi nesáhla. Každopádně je to něco strašného." Zašeptala Michaela. Liliana s ní mohla jen souhlasit. Chtěla brečet stejně jako Larisa, ale to už nemohla. A spolu se smutkem v ní narostl i vztek. Proč tohle Adrian dělá? Kdo mu pomáhá? Kdyby se tady Liliana neukázala, stalo by se to tak jako tak? Nebo za to opravdu může jen ona? „Na jednu stranu doufám, že byla Barbora první, že zabil jen jednoho kouzelníka, ale taky bych si přála, aby byl první živel někdo jiný než vítr." Už to začala chápat. Někdo bral kouzelníkům jejich schopnosti, aby je mohl využít, buď pro někoho jiného, nebo jako silnější zbraň.

„Myslíš, že jde po Štefanovi?" popotáhla Larisa. Michaela přikývla.

„Buď po Štefanovi, nebo po jeho rodičích. Přemýšlejte. Štefan je nezletilý, po smrti by vnikly nepokoje a zmatky. A jeho matka? Škoda slov, je to patronka, trvalo by roky než by se zvolila jiná patronka."

„A nemůže chtít zabít někoho jiného? Myslím někoho jiného, mocnějšího čaroděje?" čarodějka ohně zavrtěla hlavou.

„Nikdo mocnější není. Ostatním čarodějům trvá dosáhnout druhého stupně několik let. Štefan to zvládl o prázdninách. Nikoho podobného jsem ještě nepotkala. Kromě Alexandřiny dcery, která teda žila před hodně lety. A ta nebyla s čarodějem, ale s normálním člověkem." Lily se posadila do vody. Dala si nohy pod sebe, i když jí vlastně nohy splynuly s tokem, takže jen seděla na hladině.

„Takže vlastně, kdybych se tady neukázala, tak by se nic z toho nestalo, že?" Michaela zavrtěla hlavou. Klekla si ke břehu.

„Takhle to není. Kdyby ses neukázala, tak si ho stejně najde. A možná i snadněji. Nevíš, jak jste mu znepříjemnili život. Sice je První, ale to neznamená, že ví všechno. A co se týče Christiana, no, ty pracky jsi od něj mohla držet trochu dál." Zasmála se Michaela a šplíchla na Lily trochu vody. Ta vykopla, takže byly obě úplně mokré. Zasmály se.

„A co se stalo s tebou a Tadeášem?" změnila téma. Larisa se smutně usmála.

„Viděla jsem ho s jednou holkou. Asi jsem vybuchla zbytečně. Prý to byla jen spolužačka, ale proč by ho měla objímat? Já to nechápu. Navíc je ta holka blondýna a on vypadal, že by se pro ni rozkrájel. Navíc měl v ruce červenou růži. A potom jsem mu chtěla popřát k narozeninám, ale utekla jsem. Nejspíš to nebylo moudré, ale co už?" sedla si za Michaelou, která ji chytila kolem ramen.

„Jestli nepřileze, tak za to nestojí." Všechny se zasmály a ještě si povídaly. Liliana se dozvěděla pár drbů ze školy, třeba, že Pavla z její třídy chodí s jedním klukem z druháku.

Přiznávám, že se teď nic moc nedělo, ale teď se to změní.

Otázka: Kdo přesně zabil Barboru? :-D trochu záludná otázka