Magie Prvních

Možná naposledy

Štefan stál i se svým otcem před internátem. Kolem byla smutná atmosféra. Poznali to i podle černé vlajky nad vchodem.

„Pojď." David ho chytil za rameno a jemně ho postrkoval ke dveřím. Štefan nemohl z té vlajky spustit oči. Snažil se si vlajku i její barvu dobře zapamatovat. Jakmile najdou Christiana s Adrianem, oba za to pěkně zaplatí.

Petra našli v kabinetu.

„Ahoj, co tu děláte? Myslel jsem, že Štefan zůstane doma. Ne, že by mi to vadilo, že vás tu vidím, právě naopak, ale nemyslel jsem si, že se vrátíš." Štefan se prosmekl kolem svého otce, který velice šikovně blokoval vchod.

„Potřebujeme pomoc. Zřejmě jsme našli, kde se schovává Adrian s Christianem, ale potřebujeme, aby s námi ještě někdo šel." Petr mrknul na hodiny. Byly tři hodiny odpoledne.

„Koukám, že všechny záchranné akce se plánují na víkend. No, mám sice trochu práce a chtěl jsem si zalézt, ale klidně půjdu." Na tváři se mu usadil výraz hladového vlka, který zpozoroval raněnou ovci.

„Neber si to špatně, ale my nemysleli tebe. Nikdo jiný z našeho rodu už není a navíc potřebujeme tebe, abys nám dával zprávy. Mysleli jsme Ondřeje a Lauru." Petr chvíli kýval hlavou.

„Laura nepůjde. Je vedle z Liliany. Ondřej řekl, že skoro nejí. Teď bydlí u něj a ať připraví cokoliv, nic si nevezme. A to on vařit opravdu umí."

„Já vím. A šel by Ondřej?" blonďatý učitel pokrčil rameny.

„Lily ve v docela vážném stavu. Izabela ji sice probrala na těch pár vteřin, ale nejsme si úplně jistí, jestli bude úplně v pořádku. Od té doby se skoro nepohnula. Myslím, že Christian bude více než rád." Štefan zatnul pěsti. „Ondřej se od Laury nehne, myslím."

„Tak pojď ty." Vyhrkl Štefan, aniž by se rozmyslel.

„Možná je to dobrý nápad. Veroniku brát nechci, je to docela nebezpečné." Petr a vzápětí David se podívali na Štefana. „Kdybych ti to zakázal, asi bys stejně s námi šel, viď?" Štefan přikývl, že ano.

„Jasně. Adraina vám klidně přenechám, ale Christiana si vychutnám. Zničil mi zbraň, pokusil se zabít moji přítelkyni, zabil mi kamaráda i spolužačku, takže se bude ještě modlit, abych ho zabil." Petr se s lehkým i trochu vystrašeným úsměvem naklonil ke svému dvojčeti.

„Tu krvežíznivost má po tobě?" David se zazubil.

„Ne, to určitě ne. Po Izabele. Ona byla taková." Petr přikývl.

„Kdy vyrážíme? Jak jsem se dozvěděl, Štefan nemá zbraň. Což není maličkost. Víš, kam máš jít." Štefan rychlostí vyšel z místnosti. Nikdo nevěděl o tom, že má náhradní, úplně stejnou zbraň u sebe v pokoji. Byla ale mistrně schovaná. Doufal, že jeho otec bude respektovat jeho potřebu mít jeho vlastní zbraň, na kterou je zvyklí a půjdou ještě do internátu.

Zaklepal a doufal, že tam Teo bude. A byl.

„Štefane?" vyvalil oči. Rychle si dal prst na ústa, aby byl ticho.

„Jo. Hele, potřebuju zbraň, mám ji tady, ale hlavně jsem se chtěl rozloučit." Teo se usmál. „Našel jsi tu kartu?" Teodor přikývl a začal lovit v kapse. „Nehledej ji. Prosím, hlavně tam nechoď každý den. Je to nebezpečné. A teď se měj." Během rozhovoru vylovil zbraň a odešel ke dveřím. „Ještě jedna věc." Otočil se ve dveřích na patě. „Kde je Liliana?"

„Je na ošetřovně. Nemůžou s ní jít do nemocnice, protože tohle je cosi s magií, takže to by tam nevyřešili. Pokoj třináct." Štefan se usmál.

„Díky, jsi kamarád. Pošlu ti dopis s adresou k nám, ano?" chlapec přikývl a Štefan za sebou zavřel dveře. Jenže do někoho narazil.

„Už můžeme?" zeptal se otec s vážným výrazem. Štefan těžce polkl a přikývl. Co když se nevrátím? Už Lily neuvidím. A třeba mě ani nechce vidět, pomyslel si. Co si myslíš? Ona by tě ani nevnímala. Je ve stejném stavu, jako jsi byl ty, hlupáku. Nadával si sám, což nedělal moc často.

Bernadette ležela na pláži v černých plavkách jako top modelka. Nepotřebovala opalovací krém, protože se neopalovala, jen jí bylo příjemné cítit sluneční paprsky na její věčně ledové kůži.

„Oh, nebudu rušit." Ozval se pobavený hlas Christiana, který ji celým stínem zakryl.

„Ty nikdy nerušíš." Usmála se a sundala si brýle z nosu. Všimla si, že má něco na obličeji. „Jak to šlo?" do písku hodil jemu důvěrně známou zbraň.

„Lehce. Ani nekřičeli. Mám oba živly. Světlo i přírodu. Teď stačí si počkat." Zazubil se jako psychopat. Bernadette se posunula na dece, kterou měla rozloženou v písku, Christian si hned lehl vedle ní a políbil ji na tvář.

„Krásně voníš. Zase tě škrábli, nebo tak krev je jejich?" utřela mu šmouhu, které si před chvíli všimla na jeho obličeji.

„Jejich. Ten kluk se trochu bránil, takže do mě asi utřel krev. Mně se nic nestalo." Bernadette zvedla rukáv, který zakrýval škrábanec, který mu udělal Štefan. Nevypadal nijak výjimečně, a přesto se v poslední době Christian choval divně.

„To je dobře. Doufám, že už ti dá Adrian konečně pokoj." Objala ho a zavřela oči. Christian v to doufal také.

Po dvou minutách otevřela oči.

„Zdá se mi to, nebo ti světlají vlasy?" Christian se prudce posadil.

„To se ti jen zdá. Je to barvou světla, nebo to vybělilo slunce." Slyšela v jeho hlase paniku. Jenže už zjistila, že jestli se ho na něco bude ptát, začne být nepříčetný.

„Tak fajn, jen se ptám." Vycouvala. Jenže Christian si už sedl a vzal si do své blonďaté palice, že už půjde, zavře se ve své laboratoři a tam bude dělat šílené pokusy na malých a bezbranných zvířátkách. No, na zvířatech pokusy nedělal, ale někdo si to myslet mohl.

„Ahoj." Znovu, tentokrát trochu jemněji ji políbil a odešel. Protočila oči, nasadila sluneční brýle a užívala si sluníčka.

 Chci vám moc poděkovat za 1000 hlasů!!!! Jste nejlepší. Prosím, vyberte si téma, které chcete jako poděkování  :-D