Magie Prvních

Navíc ;-)

David držel Lauru za ruku, dokud nedošli k táboru, tam ho pustila.

„Tak, co jste zatím dělali?" zavolal na ně. Očekával nějakou Petrovu poznámku, ale bylo ticho. Všichni mlčeli, seděli v kruhu kolem Petra a Davidovi přeběhl mráz po zádech. Byl bledý jako stěna a koukal před sebe.

„Co se děje?" zeptala se nechápavě Laura a přejela všechny zvědavým pohledem.

„Petr dostal dopis a od té doby nevnímá. Zbledl snad o deset odstínů." Zasmál se Michal. David přešel ke svému batohu, vytáhl sladkou tyčinku a podával ji Petrovi. On místo toho mu podal obálku. Snažil se ji co nejrychleji přečíst.

„Kdo ti to poslal?" jeho bratr se zvedl a ukázal na jméno v rohu dopisu.  „Aha, matka, no třeba to je vtip." Věděl, že to vtip není. Proč by o tomhle vtipkovala.

„Co se stalo?" odhodlala se Kateřina. Sice ji David spařil pohledem, ale nakonec jí to vysvětlil.

„Otec je v nemocnici." Odpověděl rychle David a dál zkoumal dopis. „Prý šlo o nepovedený atentát." Všichni mlčeli a zírali na blonďaté sourozence.

„Kdo by ho chtěl zabít?" David vrhl po svém bratrovi pohled říkající: ‚To myslíš vážně?' Petr rozhodil rukama. Copak za to mohl?

„Kdo by ho nechtěl zabít?" opravil ho bratr. „Přemýšlej. Kdyby ho zabili, bylo by to všechno v háji. Ty jsi nezkušený a já mladší, takže..."

„Co se tady děje? Váš táta je mafián nebo co? Kdo ho chce zabít? O čem se tady sakra bavíte?" umlčel je Michal. David se začal smát jeho reakci.

„Náš otec a mafián? Dobrý vtip. Ale je pravda, že by se mi to líbilo. Respekt, holky a drogy. Už vím, co budu dělat." Ušklíbl se nad svým ďábelským plánem. Petr protočil oči. Laura se mezi tím posadila k Ondřejovi, Kateřina měla kolena pod bradou a poslouchala, Michal těkal očima z Petra na Davida.

„Přestaň s takovýma vtípkama. Víš moc dobře, že to není vtipný. A teď mi dej tu tyčinku." Ukázal na jeho ruku, ve které ještě stále držel.

„Potřebuješ to?" pokrčil rameny.

„Chutná mi to, no tak, Dave." Bratr zavrtěl hlavou. Tyčinku si dal do zadní kapsy kalhot. Petr si složil ruce na prsou.

„Dost, nebo se poperete o tyčinku. Můžete nám laskavě vysvětlit, co tady řešíte? Moc to zatím nechápeme." Zase je zarazil Michal.

„Vlastně nemůžeme, promiň." Ozval se Petr a sedl si. David rozhodil rukama, sedl si taky a všechny pozoroval.

„Co chcete dělat?" spráskl ruce. Ondřej na něj obrátil otrávený pohled.

„Nic, já už mám volno. Ušli jsme asi třicet kilometrů, už dál nejdu." Rozhodl a ostatní přikývli. David nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Vy jste padavky. Tak víte co? Já se jdu projít i bez vás." Vyplázl na něj jazyk a vykročil směr les.

„Víš, jak dobrý máš orientační smysl, že ano?" David narovnal záda, vypnul hruď a zvedl bradu.

„Samozřejmě. Jsem výborný." Potom se zamyslel. „Jak se říká tomu chlápkovi, co stopuje zvířata?" Petr se plácl do čela a začal se smát.

„Říká se mu stopař, chytráku." Ostatní se taky rozesmáli. David rozhodil rukama a udělal další krok. „My tě hledat nebudeme." Zamával mu a otočil se k ostatním. „Půjde někdo za ním?" Laura přikývla, vyskočila na nohy a rozběhla se za ním. Trochu klopýtla, díky puchýřům na patách, ale ustála to.

„Hej, počkej." Křikla na něj.

„Takže, kdo se o mě bojí? Ty nebo Petr?" přižil ruce na prsou a nasadil arogantní výraz. Šťouchla ho do ramene, prošla kolem něj a pokračovala dál.

„Koho bys tipl?" zvedl obočí. Prohlížel si ji, ale pokračoval dál bez odpovědi.

„Co noha? Bolí?" zavrtěla hlavou. Zvedl obočí a zastavil ji. „Nekecej Lauro. Já to poznám." Vyčetl jí, chytil ji za loket a donutil ji, si sednout. Jemně jí vyzul boty, hned se na ni zamračil.

„Lauro, jsi normální? Takhle to bude ještě horší. Jestli máme zítra jít dál, tak ty dnes už neuděláš ani krok. A tohle myslím smrtelně vážně." Protočila očima, opřela se o ruce, která měla opřené za zády.

„Jsem normální. Vždyť to nic není. Chováš se jako můj bratr. To není dobrý nápad." Upozornila ho. Zvedl ruce nad hlavu, sedl si vedle ní, aby seděl na kládě, ne na zemi. „Co bylo v tom dopise?" podíval se do dálky, jako kdyby tam něco hledal. Jako třeba odpověď.

„To je složité. Zkus jinou otázku." Usmál se. Laura pokrčila bezmocně rameny.

„Nejoblíbenější barva?" zamyslel se.

„Černá, modrá a šedá. Ty se dají bezvadně sladit." Laura vyvalila nevěřícně oči. To myslí vážně? Řekl právě to, co si myslí, že řekl?

„Ty víš, co se dá sladit? Co jsi kruci za chlapa?" David jen zvedl koutky a přitáhl si kolena pod bradu.

Takhle si povídali ještě hodinu, čímž byla Laura docela překvapená. Ještě nikdy se s klukem takhle dlouho v kuse nebavila. Krom Ondřeje, který byl něco jako bratr.

Jakmile se vrátili zpět, Ondřej byl ve spacáku, Petr něco vyprávěl Kateřině, která se smála na celé kolo a Michal je zamyšleně pozoroval.

„Jaká byla procházka?" zeptal se, jako kdyby je chtěl napráskat i ostatním.

„Nikam jsme nešli. Laura je šílená, tak jsme si sedli a povídali si." Laura by jim to asi neřekla, nic jim do toho nebylo, jestli se s ním procházela, nebo ne.

Nakonec se navečeřeli, Ondřej ve spacáku. Všichni se k němu dříve či později připojili. 

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Měla jsem zkoušky v ZUŠce.

Tak co? Myslíte si, že ji má už teď Michal rád? Pište a taky napište nějaké výtky, prosím. Zlepším se :-D

Omlouvám se za chyby :-(