Magie Prvních

Minulost

 „Kdo jsi?" zeptal se Štefan dívky, která vedle něj seděla na lavičce. Pohlédla jinak, chytila ho za ruku a trochu se zasmála, přitom jí spadly černé vlasy do obličeje. Pomyslel si, že má krásný smích. Snažil se vlasy odhrnout.

„Co to děláš?" zeptala se. Měla krásné modré oči, které byly stále veselé. Jen nevěděl, na co myslí. Tahle dívka byla nečitelná. Každého dokázal přečíst, jen ji ne.

„Jak se jmenuješ?" Narovnala se a odešla. Chvíli přemýšlel, jestli má jít za ní. Prudce vyskočil z lavičky a běžel za ní. Chytil ji za ruku, ale ona nezastavila. Vysmekla se a běžela pryč. Chtěl zjistit, kdo je. Měl pocit, že ji odněkud zná, ale nebyl schopný si vzpomenout. „Tak počkej." Otočila se, ale zahnula za roh. Jakmile tam doběhl i on, byla pryč.

Byl malý. Asi osm let. Stál na louce před školou, naproti němu Christian. Tehdy mu bylo devět. Měl světlé vlasy a oči plné jisker. Vedle nich stál Petr. Věděl, že oba čarují skvěle. Jenže Štefan měl strach. Stále se koukal na oblohu, jestli náhodou neuvidí měsíc. Z toho měl strach. A tady o Christiana. Ne z něho, ale o něj.

„Já nechci, Petře." Prosil ho naposledy. Jeho učitel nevěděl o úplňku, který se blížil. Štefan si to však už hlídal. Každý měsíc byl jednu noc úplně mimo. Nevěděl, co dělá. A kouzlit nesměl. Nemohl to kontrolovat. Dnes ho však Petr nutil kouzlit a bojovat s Christianem.

Christian se zatvářil potěšeně a luskl. Kolem Štefana vzplál oheň a pomalu se k němu blížil. Štefan máchl rukou, uhasil jeden kousek ohně, ale hned se obnovil. Jeden vystřelil po Štefanovi a trochu ho popálil. Nic neřekl, nevyjekl.  

„Bojuj." Provokoval ho Christian. Už tehdy byl protivný. Poslal na něj malou ohnivou kouli. Elegantně se vyhnul. Nechtěl moc čarovat, nejradši by vůbec nečaroval. „Copak? Nějak ti to dnes nejde? Už je to vlastně rok, co tě sem rodiče šouply, co?" Štefan zaťal pěsti. Snažil se uklidnit se. Nesmí se naštvat. Christian na něj poslal další kouli, která ho tentokrát zasáhla přímo do břicha. Uslyšel chechtání. Už to v něm vřelo, nemohl to dál vydržet. Povolal docela silné kouzlo, které ho zbavilo veškeré kontroly. Christian vydal tlumený výkřik. Petr ještě nechtěl zasáhnout. Věděl, že už byly horší úrazy. Přitom si nevšiml Štefanova prosebného výrazu. Prosil Petra, aby ho zastavil. Nic neudělal, a i kdyby, už bylo stejně pozdě.

„Já jsem sem šel sám." Zašeptal a povolal další kouzlo. Christian padl k zemi, klečel a snažil se ještě udržet. Nechápal, kde se bere tolik energie, tolik síly.

„Štefane, přestaň!" křikl Petr. Jeho to však vyprovokovalo k poslednímu útoku. Christian vykřikl a spadl k zemi. Ještě se praštil ho hlavy. Štefan jen stál, sledoval jeho nehybné tělo, dokud nepřiběhl učitel. Nejdřív se samozřejmě staral o Christiana. On zatím utekl. Schoval se za stromem a začal plakat. Nenáviděl se za to, co mu udělal. Za nic nemohl! Ohlédl se na Petra, který něco křičel do telefonu. Vstal a odešel pryč. Bylo mu jedno, kam jde. Prostě musel vypadnout.

Věděl, kam jde až po tom, co se dostal k nemocnici. Začal h ohledat. Přece to není tak těžké, najít jednoho kluka, kterého sem přivezli, ne?

A měl pravdu. Sedl si k němu, začal znovu vzlykat. Tohle se nemělo stát. Čím si to zasloužil? Vždyť za to mohl on! Proč tam teď neleží on?

Byl na pohřbu své sestry. Všichni kolem brečeli, jen on ne. Nechápal je. Proč to dělají? Slzy jí už nepomůžou.

Dal květinu na hromadu, která se začala zvětšovat před její rakví. Řízl se o něco zeleného, co tam v květinářství pořád strkají. Všude to zavazí a zdechne to poslední.

Sedl si a začal poslouchat ty bláboly, které napsali jeho známí. Všichni se rozbrečeli znovu. Dal si obličej do dlaní a myslel na něco jiného. Třeba na to, že Julius je buď ve škole nebo už na cestě. Přemýšlel, jestli ho Valerie opravdu milovala. On ji určitě měl rád. Udělal pro ni tolik, že to nemohl spočítat.

„...naposledy se s ní rozloučíme." Ta slova ho probrala. Zatnul pěsti, vstal a odešel z místnosti. Vyšel ven a cítil, jak se několik lidí na něj otočilo. Uslyšel slova jako ‚chudák' ,musí to být těžké' a podobné kraviny. Měl chuť se otočit a z plných plic jim říct pár věcí, za které by ho přinejmenším ukamenovali. Jeho otec určitě.

S pocitem vítězství se přemístil do svého pokoje, kde pověsil oblek, ve kterém vypadal jako kretén, vzal si luk a šel střílet. Vždy se takhle odreagoval.

 

Zase byl malý. Tentokrát šest. Seděl na louce před malou vesničkou. Nebyla až tak malá, když překročil hranice. Naproti němu seděla žena s dlouhými vlasy v copech. Měla zkřížené nohy v tureckém sedu. Štefan ji napodobil, ale bylo to pro něj složité, ještě k tomu narovnat záda a zůstat v klidu.

„Přestaň se hýbat, Štefane." Napomenula ho. Já se to kecá, ona tohle dělá celý život.

„To nejde." Zakňuček. Otevřela oči. Věděl, že se na něj kouká zelenomodrýma očima.

„Dobře, zkusíme něco jiného." Štefan vyskočil na nohy.

„Všichni mají prázdniny, můžu jít s Valerií a jejími kamarády k vodě? Jen na pár hodin, prosím. Jednou volno. Jen chvíli." Hana se na něj zamyšleně podívala. Nakonec se usmála.

„Máš přehled. K vodě můžeš jít jindy, teď máš hodinu." Stále se usmívala. Zamračil se a taky byla naštvaný. Chtěl oddych. Byl tady už měsíc a nic jiného než učení nedělal. Dokonce skoro nespal. Stále po něm něco chtěly, musel umět tohle a tamto. Tak neskutečně ho štvalo, že sestra je s kamarády v kině, u rybníka a on trčí tady.

„Já nechci." Vzepřel se. Hana se jen zasmála.

„Jak roztomilé. Začni znovu." Vyzvala ho. Zavrtěl hlavou a rozběhl se pryč. Rozběhla se za ním. „Štefane, stůj!" křičela na něj. Probíhal mezi domy, dokud nevrazil do jedné víly.

„Copak? Někdo utekl z hodiny?" zasmála se a klekla si k němu, aby byla stejně vysoká.

„Já tam nechci." Přiznal. Usmála se, postavila se a chytila ho a ruku.

„Co chceš teda dělat?" rozzářili se mu oči. Objal ji. Alexandra byla ta nejlepší na světě. Doběhla i Hana. Alexa to domluvila. Nebyla nadšená, ale nechala je jít.

„Můžu jít s Valerií a jejími kamarády k vodě? Prosím." Alexandra přikývla, došla k němu a Izabele do domu, vzala jeho plavky a ručník a společně se vydali z vesnice.

 

Začal mít pocit, že se ztrácí. Nevěděl, co je skutečné. Chtěl, aby se mu zase zdálo o té neznámé. Něco mu ale říkalo, že takhle tomu už nebude.

„Štefane?" zalapal po dechu a otevřel oči. Viděl jen bílou, která ho bodala do očí. Nad ním se ovšem skláněla známá tvář jeho učitele, kmotra a strýce, Petra. Nakrčil noc, když ho jeho vlasy polechtaly na nose. Chápal, že chce mít dlouhý vlasy, ale nemusí mu je cpát před nos, ne?

„Ach bože, díky." Ozval se další hlas. Nějaké dívky. Nemohl ho přiřadit. Prostě nevěděl. Chtěl něco říct, ale nemohl, slova mu z úst nevyšla. Doufal, že to Petr pochopí. Usmál se na něj. Petr se zasmál a objal ho. Co mu je? Copak to bylo tak vážný? Jak dlouho byl mimo? Moc ho nepřekvapilo, že je v nemocnici, spíš ho zajímalo, co se přesně stalo.

„Jsem tak rád, že ses probral." Přišla i ta dívka. Černé vlasy. Modré oči. Nečitelná. V duchu zalapal po dechu.

„Je mi to líto, měla jsem to být já." Řekla smutně a objala ho taky. Chvíli jen zaraženě koukal. Potom se naklonil k Petrovi.

„Kdo je ta holka?" 

To bylo trochu ze Štefanovi minulosti, byly to sny, takže možná trochu přibarvené.

Otázka: Mám čas jen asi dva týdny. (není podstatné na co) Chcete, aby se toho stalo hodně, nebo méně?