Magie Prvních

U Adriana

„Myslela jsem si to. Svádíte vinu na všechny okolo, jen abyste se vyhnula pravdě. Neznám většího sraba." Zašeptala. Izabela ji slyšela. Nevěděla, jestli to je smůla, nebo štěstí. Po chvíli zjistila, že je to smůla. Došla k ní a kouzlem ji postavila na nohy.

„Nevíš vůbec nic o mě, o Štefanovi. Tak se do toho nepleť." Poslala ji za Alexandrou. Narazila na hranu skříně, stejně jako nejspíš Alexandra. Neskutečně si odřela bok. Cítila, jak pálí a začíná z něj téct krev.

„Radši se postavíte dítěti, než abyste uznala, že váš synáček je už skoro dospělý a vy ho nemůžete chránit. Proboha! Štefan se o sebe postará sám." Izabele docházela trpělivost. Lily viděla, jak se kolem ní začíná tvořit malé tornádo. Trhá papíry z nástěnky, sešity z lavic. Dostala velký strach. Vír přestal, jakmile uviděla na Izabelině rameně ruku. Byla muže, určitě.

„Nech ji. Ještě ji potřebujeme." Zastavil ji docela povědomý hlas. Lily přeběhla husí kůže po zádech. Co tu sakra dělá? Proč je s Izabelou? Proč ji potřebuje?

„Ale..." otočila se k Lily zády a mluvila s ním. Moc dobře se snažila, aby je neslyšela.

„Na co mě potřebuješ? Já tady chci zůstat! Proč s ní spolupracuješ?" křičela na toho muže. Podíval se jí do očí. Viděla vztek? Nenávist? Dobře to skrýval, ale bylo to tam. Šokovalo ji to. Přece... on by... to ne!

„Víš Lily, svět není černobýlí. Musíš se přidat k té vítězné straně. A ta vaše to není." Zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Nerada, ale začala brečet.

„Takže..." zradil ji hlas. „ty ses" koukala se z Izabely na toho zrádce. „prostě přidal k Adriánovi? Jen tak? Pomyslel jsi, kolik lidem tím ublížíš?" muž zavrtěl hlavou.

„Ano, ale je to jen malá oběť za to, co mi za tebe Adrian nabídne." Dostala strach. Co jí chce udělat? Dokáže těm dvěma utéct? No, zkusit to může. Máchla rukou v naději, že je smete vlna, nebo něco podobného. Ale ona se jen učila, neuměla pomalu přinutit vodu, ale přetekla z jedné ruky do druhé.

„Marný pokus děvče." Chytil ji za paži, vytáhl ji na nohy a vedl k oknu. On mě chce vyhodit z okna? To mohl nechat Izabelu, aby mě zabila, ne? Táhlo jí hlavou. Okno před ní se otevřelo. Zastavila se a zapřela se nohama.

„Já nikam nepůjdu!" byla si tím skoro jistá. Snažila se, aby ta jistota byla znát co nejvíc. Muž ji chytil zezadu za krk a popostrčil ji k oknu. Izabela máchla rukou a ona zmizela. Přemístila ji, to už znala, jen neznala tohle místo. Byla v nějaké bílé místnosti. Velká postel, stůl, dvoje dveře, několik skříní. Zjistila, že jedny dveře otevřít nejdou. To budou nejspíš ty vchodové, povzdechla si. Druhé byly od koupelny. Měla tu zrcadlo, šampóny, čisté ručníky. Skoro lepší jak ve škole, ale tady tohle bylo vězení. Byla u Adriana!

„Jaká byla cesta? Doufám, že ne moc bolestivá." Neotáčela se. Ten hlas nevyhnala z hlavy. Nejspíš ani nevyžene.

„Nech mě být." Zašeptala. Tak hloupé, myslet si, že ji poslechne, prohnalo se jí hlavou. Vyhrnul jí triko u odřených zad.

„Bolí, co? Dovol mi tě ošetřit."

„Ne, ty se mě ani nedotkneš." Zvedl ruce nad hlavu. Udělal pár kroků od ní.

„Jak myslíš." S těmi slovy zmizel. Lily vzala jeden ručník, namočila ho a snažila se utřít krev a vyčistit ránu. Vždy sebou trochu trhla, když se dotkla rány. Nebylo to příjemné.

Provizorně ošetřená se svalila do postele. Ležela na břiše, protože záda ji bolela. Nemohla přijít na to, jak ji mohl zradit zrovna on. Přehodila přes sebe peřinu.

„Ne, že bych se vnucoval, ale bude se ti ležet mnohem líp." Ozval se znovu. Lekla se ho. To se tady takhle zjeví vždycky, když ho bude nejmíň čekat? Musí mu vysvětlit, že se tohle nedělá.

„Ne! Můžeš mě nechat? Nejlepší by bylo, kdybys mě nechal jít, protože já ti nic neřeknu!" zakřičela na něj, jako kdyby byl hluchý. Trochu se odtáhl.

„Vzali jsme to ze špatného konce." Lily věděla, že kdyby pokračoval, tak by ho asi zabila.

„Ne, nevzali jsme to ze šatného konce! Řekni, co po mě chceš!" vystřelila do sedu. Ještě dlouho litovala, že to udělala tak prudce. Adrian si ji prohlížel, jako kdyby byla nějaký vědecký pokus. Malá laboratorní myška, do které vstříkl jed a teď sledoval, jak se projevuje a co dělá.

„Chci to, co mi patří. Můžu si to vzít hned, to jistě, ale zemřela bys. Najednou od sebe dvě duše odtrhnout nelze, aby obě přežily. Můžu ji oddělit pouze pomalu, ale zaručuji ti, že se vrátíš. Můžeš si vybrat." Nechtěla ani jedno. Nevěděla proč, vždyť způsobila díky jeho duši tolik problémů. Zemřel Christian, Aurel, Sofia, celá jejich smečka, málem i Štefan. Bylo by dobré se toho konečně zbavit a nedělat další problémy. Žít jako normální čarodějka. Ale s tím malým kouskem starší magie by mohla být se Štefanem, i když není vítr. Michaela jí to jednou řekla.

„Já se toho nechci zbavit." Zašeptala. Adrian se zasmál.

„Nevíš, co říkáš." Jeho hlas zněl přesvědčivě, jako kdyby věděl, že tohle je pravda, že nemá nejmenší ponětí, co právě řekla. Měla vztek a strach. Vztek na sebe, ze si ani sama nevěří a strach, že ji zabije, nikdo o tom nebude vědět a nikdo ji nenajde.

„Možná ne." Přiznala zkroušeně. Pohladil ji po tváři. Ucukla.

„Nemáš se čeho bát. Jsme v podstatě jeden. Až na to, že mě je podstatně víc." Zvedla k němu oči. Byl jí povědomí. Nevěděla proč. Oči ani vlasy nebyly podobné, ale ten hlas, obličej...

„Já chci pryč." Řekla potichu. Dala si kolena pod bradu, sledovala roh místnosti, jako kdyby tam bylo něco zajímavého. Jenže nebylo. Byl to normální, bílý roh, které tady byly ještě tři úplně stejné. Adrian si povzdechl.

„Já vím, ale to nepůjde." Zněl skoro přátelsky, jako kdyby byl kamarád, u kterého je jen na návštěvě. Zvedl se a odešel z místnosti. Zůstala tam sama, doufala, že ji začnou hledat. Ale nevěděla, kdo by to udělal. Možná její bratr a máma a Larisa. Štefan si ji nepamatoval, Michaela byla naštvaná. Bylo jí do breku. Strašně ji štvalo, že ji porazila Izabela. Ta stará bába, kterou nezajímalo nic než jen její malinký chlapeček, který se neuráčí se jí ani omluvit. Vztekle rozhodila rukama, padla na polštáře a bezcílně zírala do stropu.

Lily otevřela oči. Ležela v pokoji, ve své posteli. Nad ní stála Michaela, Ondřej a Teodor. Vypadali dost ztrápeně.

„Naštěstí." Vydechl Ondřej. „Tohle se už nebude opakovat, slibuji. Izabela se tady už neukáže." Lily to potěšilo. Musela uznat, že to, co se jí zdálo, bylo něco a doufala, že tohle nezažije. Ale proč by tohle dělal? Tohle skutečné není. Pomyslela si.

„Lily, je mi to líto." Řekla smutně Michaela a sedla si vedle ní.

„Ty za nic nemůžeš." Usmála se a sedla si.

„Vypadáš dobře. Lily, máš na dnešek pokoj. Zotav se, jak jen to půjde, nebo jak potřebuješ. Pokud budeš něco potřebovat, cokoliv tě bude bolet, hned k lékaři." Přikývla.

Ondřej ji i s Teodorem opustili.

„Měla jsem strach." Přiznala Michaela. „Izabela je strašná. Prosím, nemysli si, že jsou všechny víly takové. Ona je jen výjimka." Přikývla, že rozumí. Začaly si povídat. Michaela zřejmě nepotřebovala na hodinu. Nakonec se s ní ale rozloučila se slovy, že jde navštívit Štefana.

Tak, o čem chcete další kapitolu? Mám trochu okno, takže kdybyste mi poradili, budu neskutečně ráda. Moc díky.