Magie Prvních

Podvod

Teodor stál před internátem a chystal se vyjít na cestu. Jenže zabočil úplně někam jinam. Vzal si malý nenápadný batoh, takže vypadal, že jde na výlet. Nikomu to nebude připadat zvláštní. Cítil se hrozně. Jako kdyby psal do knihy, jako kdyby právě řekl něco své nejlepší kamarádce. Pevně zavřel oči a vykročil k lesu.

Toulal se lesem bez cesty. Nevěděl, kam jde. Prostě šel. V hlavě měl jedinou myšlenku. Musí tomu utéct. Nemohl proti němu bojovat. Je slabší, mladší, neumí kouzlit. Libor se dokáže měnit ve vlka! Při té myšlence se prudce otočil a šel zpět.

Sedl si někam dál od cesty pod strom. Zkoušel čarovat, prostě se to musel naučit. Snažil si vzpomenout na ta slova, co Štefan říkal.

„Diliak." Držel před sebou rozevřenou dlaň. Jenže se nic nedělo. Cítil, jak ho to kouzlo vysiluje, ale prostě se nic nedělo. Najednou ho oslepilo světlo, něco jako velká jiskra, ohňostroj, a jeho ruka vzplála. Žasl nad tím, co právě dokázal. Chtěl se toho plamene dotknout, ale bál se.

Strach překonal až po nějaké době. Ruku dal přímo doprostřed plamenů. Nepálil. Bylo to jako projekce. Jako kdyby nikdy neexistoval. Začal si myslet, že je kouzlo jen lež. Jen výmysl pro zastrašení. Že nikdy nic jako magie není, že on je obyčejný člověk a Libor je výjimečný. To on je ten lepší, ten silnější. Jakákoliv naděje na výhru už zmizela s tímto pokusem. 

„Nevěděla jsem, že je tvoje máma úplně první víla." Přiznala se Lily po škole. Seděla na posteli v jeho pokoji. Chtěla mu říct, co se jí zdálo, ale co kdyby se jí vysmál? A co když to něco znamená?

„Jo no. Nechlubím se tím." Seděl vedle ní a držel ji za ruku. Opřela si hlavu o jeho rameno a prostě se musela usmát, bylo to příjemné. Vzpomněla si, jak jí všichni říkali, že je Štefan divný. Teď byl její kluk a každý žasl. Ona znala pravdu. Tajemství, o které se nepodělil s nikým kromě ní.

„Zdálo se ti o mě někdy?" zarazila se, až když se zeptala. Podíval se jí do očí. Snažil se zjistit, proč se zeptala. Dokázal v lidech číst jako v knížce. Za tohle ho milovala. Vždy poznal, že ji něco trápí a ona mu to mohla říct.

„Ano, často. Ale to je úplně jedno. Hlavně že ty nejsi jen sen." Chytil ji za bradu. Začervenala se, zastrčila si pramen černých vlasů za ucho. Měla chuť mu říct, co se jí zdálo, ale nechtěla ho tím zatěžovat. A díky tomu nastalo dlouhé a trapné ticho. Štefanovi se přehrával jeho sen.

Viděl Lilianu v řece. Neplavala, ležela na dně, jako kdyby tam spala. Bylo ovšem známo, že nikdo pod vodou dýchat neumí. Což znamenalo jen jedno- něco se jí stalo. Rychle si klekl ke břehu a chtěl ji vytáhnout. Jeho ruce Lilianou prošly. Zkusil to znovu. Zase nic. Došel až k ní, ale byla jako představa jako stín něčeho hmotného. Klidně by ji tam nechal, když nebyla skutečná, ale začala se topit. Nemohl jí pomoct. Nevěděl jak. Nakonec přestala a voda její tělo odnesla jako vlna hrad z písku. Stál na místě, sledoval místo, kde ještě před chvílí ležela. Potom se dobelhal ke břehu a tam mu to všechno došlo.

„Co si myslíš o tom upírovi tady ve městě?" probral ho příjemný hlas Liliany.

„Myslím, že ho najdeme brzo. Jen nevím, jestli se myslí tím datem datum narození nebo proměnění v upíra. Což by znamenalo, že to máme ještě těžší než s Aurelem. Ten byl vlkodlak. On nemusí být ani upír." Objal ji kolem ramen.

„To je jedno. Já ani nevím, proč je hledáme. Proč my? Proč já? Neumím kouzlit ani bojovat. Ty umíš kouzlit se všemi živly a bojuješ perfektně. Christian taky. Proč já?" Štefan po ní loupl očima. Vypadal vyčerpaně, nebo otráveně.