Magie Prvních

Moře

To je úplně super. Trčím někde na lodi nevím kde. Voní to tu mořem, což je dobrá i špatná zpráva. Miluju moře, ale ta špatná JSME NA MOŘI! Tohle si Michaela říkala už po páté.

„Jsi nějaká tichá." Ozval se Christian. Mohl by řídit, ale vypadalo to, že jachta, na které jsou, jede sama.

„Nediv se. Jsi vrah. Nemám si s tebou co říct." Založila si ruce na prsou a podívala se na moře kolem. Bylo modré, trochu zelené. Všimla si, že začalo zapadat slunce.

„Pomůže, když řeknu, že jsem to nechtěl udělat?" zvedla oči. Snad si nemyslí, že mu to uvěří?

„Udělal jsi to. Je jedno jestli jsi to chtěl nebo nechtěl udělat. Život jim to nevrátí." Vstala od stolu, u kterého seděli, a šla k zádi. Zůstal sedět a jen ji sledoval. Zašla za vchod do podpalubí, aby ji neviděl. Celou dobu ji něco tlačilo do stehna. Celou dobu věděla, co to je, ale nedostala šanci. Z kapsy vytáhla mobil.

„Věř nebo ne, ale čekal jsem to." Zjevil se za ní s vážným výrazem. Rychle ji chytil za ruku, vykroutil jí mobil a hodil ho do moře.

„Co si to dovoluješ?" rozkřičela se na něj. Pevně jí stiskl paži, dovedl ji do pokoje v podpalubí, došel ke skříni a našel jediné dámské šaty, které tam byly. Vyvalila oči, když si je prohlédla pořádně. Byly bílé, po kolena dlouhé se stříbrným páskem. Hodil je po ní a došel ke dveřím.

„Převleč se." řekl jednoduše a zavřel. Mobil byl jediný způsob, jak kontaktovat někoho, kdo by jí pomohl. Teď už byla bezradná.

Musela uznat, že jí to slušelo. Rozpustila si vlasy, které měla doteď v culíku. Snad jí to vyjde, konečně. Zkusí zahrát chudáčka, aby se smiloval.

Ještě se chvíli obdivovala, dokud si nevšimla, že na stole je několik papírů. Měly podezřelou barvu. Vypadaly docela staře a používaně. Opatrně je vzala do rukou a rychle všechny pročetla. Prstem přejížděla po řádcích ručně napsaných brkem a inkoustem. Zalapala po dechu.

„Co to do prde-" zakryla si ústa rukou, aby nevykřikla. Pečlivě složila papíry, dala si je za lem kalhotek a šla zase nahoru.

„Oh," vydechl užasle Christian. „vypadáš úžasně." Skromně se usmála. Objal ji kolem pasu. Sice pomalu, ale jistě posouval ruku níž.

„Co to děláš?" ztuhla na místě. Naklonil se k ní ještě blíž. Odběhla od něj trochu dál, ale doběhl ji. Rukou zajel pod šaty, vzal jí všechny papíry, které mu vzala a podíval se na ně. Michaela byla bledá jako smrt.

„Co jsi s nimi chtěla dělat?" zeptal se bez jakéhokoli výrazu na tváři. S rychlostí blesku se natáhla a chňapla po papírech v jeho ruce. Jakmile si byla jistá, že je všechny drží v ruce, prudce rukou trhla a vyhodila je z lodi do moře. Christian zalapal po dechu stejně jako Michaela, když uviděla ony papíry. Natáhl k papírům ruku. Už byly skoro u hladiny, doufala, že se rozmočí a inkoust si odnesou vlny. Jenže se papíry zastavily. Nejen že se zastavily, ale začaly se vracet. Michaela nevěřila. Tohle nemohl dokázat! „Smůla." Chytil ji pod krkem. „Na tomhle jsem dělal skoro celý život a nedovolím nějaké malé děvce, aby mi to zničila." Pustil ji a ona spadla na zem. Sípala a popadala dech.

„Pro koho-„ snažila se vyslovit. „to je?" Christian zřejmě kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Vrhl na ni vražedný pohled, ve kterém bylo pár jiskřiček něčeho, co nedokázala identifikovat. „Pro tebe ne, neboj." Narovnal se jako vzorný žák, zadíval se na obzor, kde bylo všude jen moře. „Už tu budeme. Připrav se." zase zmizel jako pára nad hrncem.

Je to sice kratší, ale doufám že důležitá kapitola

Otázka: Co si myslíte, že bylo na těch papírech?