Magie Prvních

Alexandra

Na obrázku je Hestia- bohyně rodinných krbů. Stará se o oheň, takže něco jako víla ohně, sorry nic jiného mě nenapadlo :-(

Ráno se vzbudila ospalá. Musela do třídy, musela se učit, ale ani jedno se jí dělat nechtělo.

Sedla si na židli ve třídě, pozorovala lidi, jak vchází do třídy. Nevnímala jejích pohled a šuškání o tom, že se už vrátila. Neměla náladu je poslouchat. Sklopila zrak a tehdy vešel Štefan. Na tváři měl úsměv. Usmíval se přímo na ni, což jí vehnalo červeň do tváří.

„Dobré ráno." Pozdravil ji, dal si učebnice na lavici.

„Kéž by!" Povzdechla si. Zvedl obočí, posadil se. Něco ho napadlo. Věděla o tom problému s Teodorem, ale tohle ji pravděpodobně netrápilo. „Zdálo se mi, že tady byl Viktor. Zase." Dala si obličej do dlaní, zavřela oči, i když se jí na víčkách přehrával sen.

„Sem se nedostane, neboj." Začalo zvonit. Christian seděl mlčky v lavici, Michaela se na Lily nepodívala, což bylo už normální.

„Nevíš, co jí je?" ukázala na svou kamarádku, alespoň si myslela, že kamarádku. Štefan se podíval na naštvaně vypadající Michaelu. Chvíli mlčel, otočil se čelem k tabuli a zřejmě přemýšlel, co řekne.

„Trochu jsem jí řekl, co se stalo ve vlaku. Byl jsem trochu naštvaný a ona se naštvala taky. Ještě neví, jak je to doopravdy. Mám jí to vysvětlit?" málem otevřela pusu. Takže on jí řekl něco, co skoro nebyla pravda a ptá se, jestli to má napravit. Pomyslela si, že chlapy nikdy nepochopí.

„To teda naprav, protože já ho nemám ráda. Mohl za to on a Michaela mě za to určitě nenávidí." Štefan přikyvoval.

„Nenávidí tě. Nazvala tě trochu nemile, ale na to, jaký měla vztek, bych to bral v klidu." Mávl rukou. Dnes měl bouřkově šedé oči. Občas je míval modré.

„Kdybych se dozvěděla, že jsi mě podvedl, i klidně s jednou pusou, tak tě zabiju." ujistila ho. Začal se usmívat, což jí bylo podezřelé. Probodávala ho pohledem, dokud dveře neotevřela Kateřina a za ní šla nějaká holka. Vypadala tak na šest let maximálně. Štefan vypadal překvapeně a hlavně zmateně. 

„Co tady dělá?" zeptal se potichu Liliany. Než stihla odpovědět, teda říct, že neví, ji předběhla Kateřina.

„Vítám vás." Začala. „Jsem velice ráda, že naše pozvání přijala zrovna tato žena, totiž víla Alexandra." Kývla všem na pozdrav. Michaela se usmála, Alexandra jí nepatrně zamávala a usmála se. „Bude tu s vámi nějakou dobu. Naučíte se o vílách a o jejich kultuře, což ony moc nepouštějí do světa. Pokud se chcete na něco zeptat, je teď čas." Příležitosti využil jeden jejich spolužák.

 „Kolik ti je let?" zeptal se nějak kluk. Podívala se směrem, odkud šel hlas. Usmála se na něj, potom sjela pohledem celou třídu.

„To nechceš vědět, věř mi." Ujistila ho. Lily žasla nad tím, že dokáže vypadat takhle. Tak mladě. Štefan se k ní naklonil.

„Je to kouzlo. Miluju ho. Já ho bohužel neumím." Oči nespouštěl z té černovlasé víly, kterou potkali i u něj doma.

„Kdo ona vlastně je?" usmál se ještě víc.

„Moje chůva. Učila mě čarovat. Víla ohně, patronka. Moje matka je patronka větru. Jsou sestry, teda, všechny víly jsou setry, ale tyhle jsou si nejblíže. Dělí je rok." Otočil se na Michaelu a zkoumal její výraz. Byla smutná, pohrávala si nezaujatě s tužkou, kreslila na lavici, na papír.

„Ještě nějaké otázky?" Probrala ji z myšlenek Alexa.

„Je tady i Izabela?" koukala do Alexiiných černých očí. Přikývla, ale mávla nad tím rukou.

„Podle mě na to už zapomněla." Usmála se na ni. „Měla jsi pravdu." Mrkla na ni a vrátila se ke zbytku třídy. „Fajn děcka. Co víte o vílách?" chvíli mlčeli.

„Jsou nesmrtelné." Zakřičel někdo. Přikývla.

„Prý jsou jen kouzla. Jak se to myslí?" zeptala se Lily zvědavě. Vzpomněla si na její rozhovor s Michaelou po jejím zvláštním snu. Moc ji nepochopila.

„Dobrá otázka." Pochválila ji holka. „Nejdříve tady na této planetě byli tvorové jménem První. Nejsou jako my. Jsou jen shluk energie, která je schopná usídlit se v nějakém lidském těle. Vytvořili tu život. Ale jeden První chtěl něco víc. Chtěl tady být pánem. Stvořit lidi, aby mu sloužili. Ostatní ho chtěli zastavit. V jejich bitvě proti sobě jich mnoho zemřelo. Jsou z jiné galaxie, jiného vesmíru, a proto trvá neskutečnou dobu, než se sem dostane někdo jiný. Mají zvláštní zvyky. Pokud se někdo vrátí domů, je vyhnán. Nesplnil úkol a už tam nemá co dělat." Na chvíli se odmlčela. „Ale nakonec porazili toho zlého. Všichni se ho báli, i První. Proto stvořili víly. Vymysleli kouzlo, kterým se dá vytvořit tělo, a stvořili mu umělou duši. Pomocí kouzla udělali tohoto tvora. Byla arogantní, drzá, chladná, ale nejmocnější. Ta víla byla zlo. Neznala nic jako smilování, láska nebo odpuštění. To si oblíbil jeden První. Jmenoval se Viktor, ten vyhlásil válku. Zkusil experimentovat. Ne na ní, na lidech. Vytvořil dvě nemoci. Nakažení se nazývají vlkodlaci a upíři. Ti ji měli napodobit. První to tak vyděsilo, že už nevěděli, co dál. Válčili s ním dlouhá století a stejně ho nepřemohli. Víl začalo přibývat a začaly být více jako lidi. Ta první nebyla žádný anděl. Nenáviděla lidi. Ve válce s lidmi jich pozabíjela snad polovinu." Zarazila se. Michaela se trochu usmívala. Alexandra se nevině usmála. „To jsme trochu uhnuli od tématu. Nevadí." Štefan se naklonil nad stůl.

„Kdy se napravila?" Alexandra se zamyslela. Žádala pomoc u Michaeli, ale věděl, že odpověď bude stejná.

„Nikdy." 

Tohle je zase trochu delší.

Jak se máte? Já se vrátila z výletu a byla to hrůza, protože byla strašná zima. Ale k něčemu to bylo. Mám vcelku povedené fotky kytek, který jsme potkali :-D