Magie Prvních

Druhý stupeň

Omlouvám se za chyby :-)

Teodor seděl se překříženýma nohama na písku. Svítilo na něj slunce, před ním stála pyramida z dřívek a on se snažil pyramidu zapálit. Místnost 7 byla opravdu zvláštní. Připadal si jako na poušti i když byl stále ve škole.

Dřevo mu chytilo hned, jakmile pomyslel na kořící táborový oheň. Místnost se změnila od základů. Seděl na vysoké skále, vítr si hrál s jeho volným trikem a s černými vlasy. Naproti němu byl další vrchol skály, kde stála stejná dřívka. Musel se nějak dostat na druhou stranu, což považoval za nemožné, přesto to vyzkoušel. Zacouval co nejdál a rozběhl se, jak nejrychleji uměl k okraji. Odrazil se, přistál na druhé straně a dopadl přímo před dřevo. Posadil se stejně, jako při minulém úkolu. Jakmile udělal malý plamínek, hned mu ho vítr sfoukl. Posadil se zády proti větru. Jenže hned potom se vítr otočil a oheň by mu šlehal do tváře.

„Jak je tohle možný?" postěžoval si sám. Vykouzlil ještě větší oheň, ale i ten mu vítr zhasl. Byl vyčerpaný, proto se postavil, udělal krok do prázdna, nastala tma a znovu se objevil v místnosti, kde kapala voda ze stropu, pochodně svítily podél cesty až ke dveřím.

Slíbil si, že každý den navštíví Lilianu, která se ještě neprobudila. Přišlo mu to vtipné, že i Štefan byl v tomhle stavu, ona u něj seděla každý den, skoro i noc a ničemu jinému nevěnovala pozornost. Byla jako tělo bez duše, jediné, co dělala tak brečela, spala a občas jedla.

Zaklepal na dveře, kde měla mít pokoj. Byl bílý, jako vždy a všude na ošetřovně, nebo kouzelné nemocnici, jestli někdo chce opravdu přesně. Lily ležela na posteli, pravidelně dýchala a jinak nedělala nic.

„Lily, už jsem na druhém stupni, dostal jsem se až k větru. Je to těžké, ale já to zvládnu, však to víš." Zasmál se. Lily se rozesmála. Teo vyskočil na nohy a objal ji. „Proč jsi něco neřekla?" ještě chvíli se smála.

„Prostě jsem tě musela slyšet. Jsem vzhůru už od rána." Posadila se s úsměvem na rtech. „O čem jsi to mluvil? Kde jsi na druhém stupni?"

„Tady ve škole je místnost, která tě zkouší v kouzlech. Dostal jsem se až do větru, což nebylo tak těžké, sice jsem celý včerejší a předvčerejší den strávil překonáváním prvního stupně a to vedro na poušti, ale snad zvládnu nějak slušně vítr, který mi pořád oheň sfoukává." Lily úsměv povadl.

„Byl tu Štefan? Ptala jsem se a nikdo ho neviděl."

„Víš, Štefan se vydal najít Christiana. Odešel před dvěma dny a ještě se neozval." Lily zalapala po dechu. „A myslím, že se už neozve."

„Teo, on není mrtvý. Christian je možná starší, ale Štefan kouzlí mnohem líp než on. Dokáže se ubránit." Ujistila ho. Byla si stoprocentně jistá.

„Já vím, že není mrtvý, ale ty nevíš, co se dělo." Lily se zamračila. Nevěděla, co se stalo, hned, jakmile k ní přišel Štefan a měl ji udržet při vědomí. Vzbudila se až tady v tom pokoji.

„Štefanova matka mu zakázala se s tebou vídat. Odjel domů a myslím, že nepřijde. Prý se za tebou stavoval, ale to bylo před dvěma dny. Ještě jsi spala, takže to nevíš." Ozvalo se zaklepání. Dovnitř vešla její matka. Otevřela pusu, když ji viděla vzhůru, objala ji. Dále vešel i Ondřej, což nebylo až tak zvláštní, že jde zkontrolovat svoji studentku.

„Miláčku, měla jsem strach." Zašeptala jí. Ondřej postával u dveří s lehkým úsměvem.

„Umačkáš mě, mami. Jsem v pohodě." Laura si ji prohlížela, jestli je opravdu v pořádku. Nakonec usoudila, že má nejspíš pravdu.