Magie Prvních

Výběr

Larisa. Docela podobná, ne? Merida z Rebelka

Štefan pomalu usínal. Tušil, co se mu stalo, ale nechtěl to slyšet. Neměl to dělat, mělo ho to napadnout. Přece jen Adrian nemá jen Zelený oheň, kterým léčí, ale může i snadno zabít. A takovým způsobem, že to bude vypadat jako zranění z nepozornosti, nebo jako... krvácení do břicha, které se lékařům nepovedlo zastavit. Musel s Lily ještě mluvit, ale už bylo moc pozdě.

Stál na skále nad propastí. Byla hluboká a černá. Ozývaly se z ní výkřiky lidí. Otočil se zády k propasti a spatřil nádhernou dívku ve zlatých šatech. Musel se usmát. Nesmrtelnost, no jo. Měla černé vlasy i oči. Doběhl k ní, objal ji, že kdyby nebyla mrtvá, už by z ní vymačkal duši.

„Tak rád tě vidím." Zavzlykal, ale jeho sestra od něj odstoupila.

„Musíš se vrátit. Čekají na tebe rodiče, Petr. Nedělej jim stejnou bolest jako já." Sklopil zrak. Nevěděl jak. A nevěděl ani proč. Nechtěl se tam vrátit. Chtěl mít klid. Od Adriana, Viktora a všech. Jenže tu bylo pár lidí, kvůli kterým by žil navždy. Rodiče, Petr, Liliana... zatřásl s hlavou.

„Valerie, mám možnost se vrátit?" přikývla.

„Jistě že. Ty ano. Jsou dvě možnosti. Ta propast dole, nebo támhle ta jeskyně. Volba je na tobě." Jeskyně vypadala dobře. Neškodně. Byl slyšet smích a známé hlášky, které řekl on a jeho blízcí. Nebyl si jistý a to ho štvalo.

„Poraď mi." Prosil ji, i když věděl, že ona mu nic neřekne.

„To nemůžu. Štefane, ať si vybereš, jak chceš, bude to dobré rozhodnutí. Bude tvoje. Ale jestli si vybereš život, pozdravuj Juliuse." Posmutněla, měl i pocit, že zahlédl slzu. „Je mi to líto." Pohladil ji po vlasech a zase ji objal. Tentokrát jemně.

„Nemusí. Byla to nehoda." Ozvala se rána. Zřejmě pukání kamenů. Valerie se napjala a vypadala nervózně.

„Vyber si!" zakřičela na něj.

„Já nevím!" vrátil jí stejným tónem. Přistoupila k němu, objala ho jak nejpevněji mohla, dala mu sourozeneckou pusu na čelo a chvíli se mu koukala do očí. Všimla si, že se propast začala zmenšovat. Štefan se podíval dolů. Doufal, že tohle je smrt. Že se blíží zase k životu. Vchod do jeskyně se zvětšoval.

„Štefane, prosím, dávej na Juliuse pozor, protože já nemůžu. Každý mrtvý si může vybrat, koho bude ochraňovat, já už mám někoho jiného. Prosím, chraň ho, nebo klidně chraň někoho jiného. Klidně Lilianu. Je milá dívka, kterou si rozhodně zasloužíš. A to, že není vítr, pf, je částečná První a to je hlavní! Nerada to říkám, ale dávej si pozor na svoji matku. Mám strach o vás oba, ale i o Michaelu. Byla kamarádka a teď není víla. Domluv to, prosím, přimluv se. Ona vám zachrání život." Podívala se na jeskyni, potom na propast. „Promiň mi to." Zašeptala a strčila ho dolů. Padal temnotou.

 Jako kdyby se vrátil do svého těla. Teda skoro. Stál nad sebou. Ležel na operačním sále, dovnitř vtrhli doktoři a snažili se pomoct ostatním. Chtěl vidět Lily. Vyběhl jako duch ze sálu. Uviděl ji, zhroucenou na zemi. Měla obličej v dlaních, skoro nemohla popadnout dech, jak intenzivně brečela. Bylo mu to líto. Taky uviděl běžet Petra po chodbě za Lily. Chytil ji za rameno. Vypadal víc než smutně. Liliana ho objala kolem krku a brečela dál. Štefan znal Petra dost dobře. Nikdy ho neviděl brečet. A najednou...

„Je mrtvý." Zašeptala Lily. Sevřel pěsti a rozběhl se zpět.

Tak co? Zlepšilo vám to náladu? Doufám že ano, protože lepší to už nebude :-P Už mě nenapadají otázky, tak zkusíte vy?