Magie Prvních

Navíc ;-)

Laura byla pozvaná k Ondřejovi domů. Trochu to tam znala, ale jakmile se přistěhoval Michal, byl tam neskutečný chaos.

„Hele, nechci rýpat, ale myslím, že v rohu něco zdechlo." Ukázala na roh místnosti, ze kterého šel nepříjemný smrad. Michal nad tím mávl rukou.

„Kdepak, tam jsou jen ponožky." Opravil ji. Zděsila se možná trochu víc. S mrtvolou si nebyla jistá, zda by se tam mohla ukázat. Ponožky byly více než jisté.

„Vy jste prasata." Zkřivila tvář. Ozvalo se zaklepání. Laura doběhla ke dveřím, trhnutím je otevřela. Na prahu stáli skoro stejní dva kluci. Jen jeden z nich vypadal jako zodpovědný student. Druhý měl rozcuchané vlasy, roztrhané rifle, o kterých tvrdil, že brzy přijdou do módy a aby se neřeklo, měl trochu víc rozepnutou bílou košili.  Chvíli se přemlouvala, aby na něj tak nezírala. Petr vypadal normálně.

„No, můžeme tu stát celou dobu, ale byl jsem pozván na válečnou radu. Pod tímhle pojmem si nepředstavuju postávání mezi dveřmi a koukáním na holku. Ne, že bys nebyla pěkná, to naopak, jen teď mám náladu spíš na válku a boje." Zakřenil se na ni. Petr ho silně dloubnul do boku.

„Žádné války!" potom se mile usmál, protáhl se kolem Laury, vyzul se a pokračoval chodbou. David tam ještě chvíli stál. Nebyla si jistá, co tam ještě dělá. Uhnula mu, mohl projít a stejně nešel. Tohohle kluka nepochopí.

„Jak dlouho se s nimi znáš?" zamyslela se.

„Ondřeje asi dva roky, stejně tak Kateřinu a Michala stejně jako tebe a Petra. Ještě něco?" chvíli se jí koukal do očí, udělal krok k ní, takže byl v blízkosti, která jí nebyla až tak příjemná.

„Jak dobře je znáš?" cítila jeho ruku na zádech. Zavrtěla hlavou a odběhla dál. „Ale no tak," ozval se za ní David. „jen tě zkouším." Cvrnkl ji do nosu, prošel kolem. Ještě chvíli tam stála jako opařená.

„Zítra začne Soutěž. Naše skupina to má jasné. Jen se musíme domluvit na rolích." Petrův nápad zněl rozumně. Každý přikývl a poslouchali dál. „Kdo se hlásí na velitele?" podíval se po ostatních. David se začal smát. „Něco k smíchu, bratře?" zeptal se klidným ledovým hlasem.

„Je naprosto jasný, kdo bude velitel, Petře. Zvykej si." Bratr se na Davida zamračil. Laura měla pocit, že se ochladilo. Sice trochu, ale přece jen.

„Nechceš mlčet?" David zavrtěl hlavou. Petr vztekle práskl rukama do stolu před ním. Ondřej nadskočil překvapením, ale s Davidem to ani nehnulo.

„Upřímně?" zeptal se zvědavě ale i trochu ironicky. „Ani náhodou."

„Tak dost!" zakřičel na oba Michal. Petr sklopil zrak ke stolu a kousl se do rtu.

„Dobře. Dejme tomu, že se na veliteli domlu-" pokračoval Petr, jako kdyby se nic nestalo. Bratr mu však skočil do řeči.

„Velitel budeš ty, nechápeš? Prostě to bude takhle a je to!" Laura začala tušit, že tady se nehádají o veliteli skupiny na školní akci.

„Kdo bude zajišťovat jídlo? Oběd, večeře a tak dál?" pokračoval Petr, jako kdyby se nic nestalo. Ondřej se nesměle přihlásil.

„Můžu já? Baví mě to a myslím, že vám to bude i chutnat." Petr přikývl.

„Jídlo máme z krku. Potom tam je role ‚táborník'" naznačil prsty uvozovky. „Člověk se stará o tábor. Oheň, hlídky, stan." Podíval se po všech. Nikdo se do toho moc nehrnul. „Michal." Rozhodl se.

„Já bych se rád staral o oheň." Přihlásil se David provokativně.

„Ty nevíš, že malým dětem do rukou sirky nepatří?" setřel ho bez jediného pohledu.