Magie Prvních

Nemá to cenu

„Lauro, řekla jsi, že týden počkáš. Tohle je sotva druhý den." Křičel na černovlásku její kamarád, který za ní právě vybíhal schody.

„Ale já už nemůžu dál čekat. Kdybys měl děti, pochopil bys to!" držela v ruce tašku plnou všech možných věcí a v druhé měla klíče od auta. Běžela do ložnice pro mobil. Narazila do něj ramenem, ale naštěstí to na schodech ustál. „Promiň." Zašeptala spěšně. Brala schody po dvou, dveře prudce otevřela, přeběhla cestu k autu a nastartovala. Nervózně bubnovala prsty o volant, než se konečně Ondřej uráčí přijít. Už to nemohla vydržet. Nejen, že jí díky tomu začaly problémy v práci, ale už ani moc nevnímala, co se děje kolem.

„Rozmysli si to." Požádal ji s otevřenými dveřmi.

„Nastup si." Řekla chladně. Poslušně se posadil na místo spolujezdce, zapnul si pás a chytil ji za ruku na volantu.

„Lauro. Černá magie není sranda. Prosím, přestaň, dokud můžeš." Křečovitě sevřela druhou rukou volant a pevně zavřela oči. Chytil ji i druhou rukou za bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Snad poprvé si všimla, že má modrozelené oči. Nebo to bylo jen tím světlem?

„Chci ji vidět." Zašeptala bezmocně se slzami na krajíčku. Všiml si toho a objal ji.

„Dobře." Pustil ji.

Po několika desítkách minut dojeli do Skalii. Už bylo po vyučování a žáci se volně pohybovali kolem internátu. Vzpomněla si na časy, kdy se setkávali u Ondřeje a Michala v domě, vymýšleli různé plány, u kterých se nasmáli víc než kdy jindy.

„Pojď nejdřív se mnou do kabinetu, ano?" vystoupila z auta a v jeho doprovodu vešla do školy. Žáci si začali šeptat něco o manželce, ale nebyla si jistá, protože vešla do budovy.

Jeho kabinet byl pěkný a překvapil ji. Stejně jako jeho dům. Posadila se na židli a tašku plnou věcí položila na stůl.

„Počkej tady. Musím ještě mluvit s Petrem." Zmizel, než stihla něco říct. Stejně by to nebylo moc důležité. Dokonce na to i zapomněla, jakmile si všimla fotky na jeho stole. Byla tam ona, Ondřej, Michal, Petr, David a Veronika. Kateřina byla tehdy nemocná. Vzala fotku do rukou a vzpomínala. Na její malý románek s Davidem, vždy na Petrovo a Davidovo pošťuchování. Kateřino chechtání společně s Michalem, Ondřejův milý úsměv vždy, když něco potřebovala, když si něco udělala nebo prostě vždy, když se na ni mohl podívat.

Prudce se otevřely dveře a vysoká štíhlá postava jejího kamaráda Petra vešla do kabinetu. Viděla ho před delší dobou, takže se divila, že měl tak dlouhé vlasy.

„Jsi normální?" zakřičel rozzlobeně. Laura přikývla.

„Jsem!" oplatila mu stejným tónem. „Jsem její matka a mám strach. A už mě přestaňte  přemlouvat, ať to nedělám, protože vy nemáte to nejmenší ponětí, jako té je. Petře, zkus si představit, že se tohle stane Štefanovi. Pro mě je to ještě horší. Prosím, neprosím vás o pomoc, ale o pochopení. Nechte mě to udělat." Vyzkoušela brečet. Snad to pomůže. Nedělala to moc často. Jen v případu nouze. A zabralo to. Teda na jednoho. Petr k ní došel, chytil ji za ramena a koukal jí do očí.

„Já to chápu, Lauro." Přikývl. Ondřej si bral nejspíš bundu ze skříně. Přes Petra neviděla, co dělá a to bylo špatně. Ondřej totiž hodil lano, které Petr chytil a svázal jí zápěstí. Vyvalila oči a začala sebou cukat.

„Co to děláte?" snažila se vstát, ale Ondřej, který se objevil za ní, ji zase opatrně posadil.

„Pomáháme ti. To, co jsi chtěla udělat, byla ta největší blbost, jakou jsi kdy vymyslela, a to jich bylo hodně." Zacukala rukama, které měla už za zády.

„Ano. David by ti při dobré vůli vzal schopnosti a ty bys Lilianě už nepomohla. Když u mě našli jen půlku z toho, co máš v tašce, už mě vydědili. Víš jak velký to je přestupek?" uhnula pohledem. Jasně si vzpomínala na to, jak byl Petr bílý jako stěna, když přijel zpět do školy. Už byl konec posledního roku, David si našel přítelkyni, ona chodila s Michalem a Petr s Kateřinou a Ondřejem pokračovali dál na stejné škole.

„My odejdeme, ty si to promyslíš a až přijdeme, tak nám řekneš, jak ses rozhodla." Usmál se na ni Ondřej, chytil Petra za paži a vedl ho pryč z kabinetu. Laura neměla na výběr. Všimla si také, že jí sebrali tašku s věcmi. Zřejmě to všechno vyhodí nebo spálí. Takže už není naděje, že by se vyvlékla z rozhovoru s Izabelou. Protočila očima a ještě se pokoušela rozvázat pouta.

„Nemá to cenu." Povzdechla si Laura a dál se nesnažila.

Tak co říkáte? Mám otázečku. (to je divný slovo) Myslíte si, že Christian Michaelu zabije, nebo ji z toho nějak vyvleče? :-D